Strašidlo Cantervillské

Opuštěnou knihovnou gentlemanského klubu kdesi na okraji Londýna se neslo tiché vzlykání. U stolu se dvěma sklenkami whiskey seděli, ve světle svíček a ve vzdálenosti poněkud nadčasové, dva pánové, přičemž zdrojem onoho usedavého pláče byl jeden z nich.
„Henry, ta ženská mě zničí,“ zakončil svůj žalostný projev, kde si postěžoval na ošklivost, kulinářskou neschopnost a citovou chladnost své manželky. Jeho společník chápavě přikývl a posunul se ještě blíž.
„Nebojte, Simone, něco vymyslíme. Aristokraté přece musí držet pospolu,“ pravil Lord Wotton a položil nebožákovi s nejmodřejší krví v Anglii ruku na koleno.
Druhého dne Lord Canterville s úsměvem zabil svou ženu.

Za starých dobrý časů stačilo, aby se prošel po chodbách, občas něčím vrznul, nebo předvedl nějaké to levitační kouzlo. Služky pištěly, ti největší tvrďáci utíkali se staženýma půlkama, slabší povahy omdlévaly.
Ale Otisovi ty ne. Vrzal, skřípal, otevíral okna, které nešly otevřít, zavíral dveře, které nešly zavřít, schválně otíral veškerý lůj z pantů, aby pořádně vrzaly. A ve výsledku? Nic. Protivní pobertové na něj začali útočit mraženým hráškem, nastražili na něj opakovaně past s máslem. Sehnat husu nebo slepici za účelem obnovy krvavé skvrny v pracovně před krbem dávno vzdal.
Ale fakt, že mu Ostis nabídl mazadlo ho definitivně podlomil.