Obdarujte Quiquillu! Vyzkoušejte drabble!

S nedůvěrou nahlédl do pulzujícího víru. Připomínal mu příšeru ze starého filmu. Kdyby byla barevná i pro jiné lidi. Po zlomení kletby zjistil, proč ho „nikdy“ nelákaly nové snímky na stříbrném plátně. Proč se cítil bezpečně, když kolem půlnoci zapnul televizi a do videa dal už postopadesáté kazetu s černobílým hororem nebo zamilovaným filmem pro dávno mrtvé milovníky.
Přesto právě když se vracel do důvěrně známého domova, cítil zvláštní nejistotu. Chytila ho za ruku a usmála se. Skočili.
„Nikdy jsi mi neřekl, že tvůj svět nemá žádné barvy.“ Ty moje královno červené!
„Nepotřebuješ barvy, když umíš rozlišit tisíc odstínů šedé.“

Že v temné uličce padl do léčky, došlo Holmesovi až ve chvíli, kdy se mu kolem hrdla sevřely prsty jako železný spár.
“Ale, ale, slavný detektive,” zašeptal u jeho ucha hedvábný hlas. “Dva dny jste si zachovával odstup, a teď vlezete do pasti? To se vám nepodobá.”
Holmes chtěl něco odpovědět, ale ze sevřeného krku vyšlo jen zachroptění.
“Pročpak mě sledujete?” Povolil stisk jen tak nepatrně, aby mohl odpovědět.
“Vaše matka vás hledá, Williame.”
“Má matka se mě brzy dočká. Neopovažujte se!” sykl a praštil Holmese přes ruku, kterou sahal po pistoli. “Stejně vám k ničemu nebude. Musel jste poznat, kdo teď jsem.”
Holmes nedopověděl. Strašlivá síla, kterou ho muž držel pod krkem, potvrzovala všechny dedukce, ke kterým během dvou dní dospěl. Jeho svět se otřásal v základech.
“Mohl bych vás ochutnat,” řekl mladík tiše a Holmesovi přeběhl po zádech mráz. “Nakrmit se krví nejbrilantnějšího muže Londýna. Nebo bych vám prostě jen mohl urvat hlavu.”
Prudce ho od sebe odstrčil, Holmes narazil zády do zdi. Konečně mu viděl do tváře. Tvář mladého básníka teď byla obličejem šelmy.
“Ale býval jsem obdivovatelem vaší práce a ctím sentiment starých časů. Jděte. Jestli mi zkřížíte cestu ještě jednou, už s mým milosrdenstvím nepočítejte.”

Rozhlédl se po skromné místnosti. V krbu ještě blikaly poslední žhavé uhlíky. Do okna vytrvale bubnoval déšť. Odložil promočený plášť a zapálil svíci. Malým domkem se nesly opatrné kroky. Zastavil se až u prostého lůžka. Ležela v něm mladá žena. Tmavé vlasy jí spadaly do tváře. Maličké děvčátko jí spalo stulené v náručí. Usedl na kraj postele. Žena se pohnula. Otevřela oči.
„Roberte…“
Pohladil ji po tváři. Jemně. Váhavě. Jakoby se bál, že se rozplyne.
„Jen spi, ženo. Zítra je taky den.“
Políbil ji na čelo. Spokojeně se usmála.
Její muž je doma... Než opět přijde obálka s červenou stuhou.

Po přemlouvání Ztracených chlapců na ní bylo i ve spánku vidět uspokojení z dobře odvedené práce. Ležela na zádech, lehce chrápala a tekla jí slina. Regina měla chuť zaječet jí do ucha, jak nebezpečná pitomost to byla.
Dobrotivá nanynka, teď i tenkrát. Copak se nedokázala za ty roky nic naučit? Zahrnuje všechny bez výběru důvěrou a láskou. Jak hloupé. Jak riskantní. Hlavně pro ostatní. Protože každý nakonec podlehne, nejde odolat.
Ušlechtilému srdci tak velkému, že z rozhodování vždycky spolehlivě vytlačí všechen mozek. Srdci s malou černou skvrnkou.
„Mohly jsme být rodina, Snow,“ zašeptala a přitáhla jí pokrývku k bradě.

Opuštěnou knihovnou gentlemanského klubu kdesi na okraji Londýna se neslo tiché vzlykání. U stolu se dvěma sklenkami whiskey seděli, ve světle svíček a ve vzdálenosti poněkud nadčasové, dva pánové, přičemž zdrojem onoho usedavého pláče byl jeden z nich.
„Henry, ta ženská mě zničí,“ zakončil svůj žalostný projev, kde si postěžoval na ošklivost, kulinářskou neschopnost a citovou chladnost své manželky. Jeho společník chápavě přikývl a posunul se ještě blíž.
„Nebojte, Simone, něco vymyslíme. Aristokraté přece musí držet pospolu,“ pravil Lord Wotton a položil nebožákovi s nejmodřejší krví v Anglii ruku na koleno.
Druhého dne Lord Canterville s úsměvem zabil svou ženu.