DMD č. 9. pro 9. 4. 2012. Téma: Nezvedení mladí svišti

Profesorka McGonagalová se procházela po ztemnělých chodbách hradu. Kontrolovala každé zákoutí, zda se tam nenachází nějaký ten nezbedný student, ale zatím neměla žádný úspěch.
Na konci téhle chodby se najednou ozvala dutá rána. Profesorka se tedy odebrala tím směrem. Za starým brněním byl malý oranžovofialový box. Minerva se sklonila a sebrala ho ze země. S ohlušujícím výbuchem skončila na zemi. Celá od sazí a s rozzuřeným výrazem ve tváři se zvedla. V ruce měla vzkaz.
" Onoho slídila, který se hrabal tam kde neměl, nechávají uctivě pozdravovat
Fred a George.
PS: Ten černej sajrajt nejde smýt. Počkejte do příštího úplňku

Sam, Yan a Guy sa zrána vybrali na „vojnovú výpravu“. Namaľovali si tváre a vzali so sebou luky a šípy. Povyše Burnsovho poľa uvideli rodinku svišťov. Štyri mláďatá bezstarostne poskakovali, stará sa čochvíľa stavala na zadné a skúmala, či nehrozí nebezpečenstvo.
„To sú akiste mláďatá toho starého šedivca,“ poznamenal Guy.
„Veru, Zelenáč, na vašom mieste by som už hľadal novú farmu,“ zatiahol Sam. „Keď dorastú, privedú vás na mizinu. Stavím sa, že od starého sa naučia všetky fígle, ako narobiť tvojmu otcovi čo najviac priekov.“
Než Guy stačil odpovedať, stará zavetrila cudzí pach a spolu s mláďatami zmizla v nore.

Dneska jsme byli s naším oddílem Svišťů na výletě na hradě Skála. Bylo to tam senzační, nejvíc takové pantofle, ve kterých se dalo bezvadně klouzat po dlaždicích. Klouzali jsme se úplně všichni, kromě našeho vedoucího, který poslouchal výklad průvodce. Největší mistr byl Hubert, ten na jedno klouznutí přefičel skoro celý sál. Napodruhé ale nedokázal včas zabrzdit a porazil brnění z 12. století. Udělalo to pekelný randál a vedoucí s průvodcem se dost lekli. Vedoucí pak Hubertovi hrozně vynadal, což bylo nespravedlivé, protože Hubert měl na čele pořádnou bouli, jak mu helma spadla na hlavu, kdežto brnění se nestalo skoro nic.

Jedna nesoutěžní. Věnováno Dangie a Kleio :)
Oba jsme chtěli přátelství.
To jsem si ze začátku myslel.
Obdivoval jsem tvou sílu, tvou mrštnost, tvoje nádherně vypracované tělo. Toužil jsem být jako ty.
Chtěl jsem si vysloužit tvůj obdiv.
Pak se něco změnilo. Každý tvůj dotek, poplácání po zádech, ruka položená kolem ramen, to všechno ve mně probouzelo nové pocity, kterým jsem tak úplně nerozuměl. Kterým jsem se bál rozumět.
A tak jsem utekl. K člověku, který ve mně tyhle pocity neprobouzel. Ve snaze zapomenout.
Musel jsem skoro zemřít, abych se odhodlal ti to říct. Abych zjistil, že ty cítíš to samé.
Konečně jsme spolu.
Miluji tě, Pavle.

Žil byl supersvišť. Ten se jednoho dne probudil a rozhodl se, že zničí vesmír...
"Doktore, co je to za pitomost?"
Zmíněný dotyčný vykoukl ze dveří. "Co?"
"Toto," vrazila mu do ruky Donna knihu. "Co? To? Je?"
"Á, tohle!" rozzářil se Doktor. "Úplně první kniha, kterou jsem kdy přečetl. Věřila bys tomu?"
"Ani ve snu," zamumlala Donna. "A kdo ten nesmysl napsal? Žádní supersvišti neexistují."
"Tak to pozor!" zarazil se Doktor. "Celý tento příběh je založený na skutečných událostech. Tedy mínus ono zničení vesmíru a plus mnoho dalších a mladších supersvišťů..."
"Nevěřím."
"Chceš to dokázat?"
O jedno zastavení TARDIS později
"Ááááááá!"

A/N: Někdo se tu rozplýval nad představou Johnovi předčítajícího Sherlocka. Muhaha.
Navazuje na drabble Jak to bylo dál, které najdete zde: http://sosaci.net/node/482.
Když se John dosyta naomdléval a vyběsnil, vydali se Mollyiným autem k němu domů. Nejradši by zavolal taxíka jako za starých časů, ale musel uznat, že pro zmrtvýchvstalého Sherlocka dosud není na veřejnosti bezpečno.
Slaměný vdovec nepustí Holmese ke slovu dřív, než mu ošetří všechny rány. Snad potřebuje hmatatelný důkaz, že je jeho kamarád skutečně naživu, snad chce prodloužit moment shledání.
Starostlivě prohlédne nepěkně otékající monokl vlastní výroby.
„Můžeš s tím číst?“
Sherlock otevře nejbližší knížku. Ta tu čeká na malou Sheryl.
„Chcete-li znovuzískat důvěru zvířat vylekaných vaší přítomností, setrvejte úplně nehybní. Nefuňte a nesupte (jen propána docela nezapomeňte dýchat!).“

„Proboha, co jsem komu udělala?“ procedila skrz zuby.
„Nó... zapomněla jsi víčka, zakazuješ nám hrát -“
„To nebyla žádost o odpověď!“
„Přiveď prosím tě ostatní.“
Potutelný úsměv. „Můžu to brát jako povolení vlízt na hradby?“
„Cože?“
„Ostatní hrajou na honěnou. Na hradbách.“
„Nemáte ty kameny čistě náááhodou odklízet?“
„Však je odklízíme... tady do tý naší nový pevnosti.“
„Takže máte volno, za půl hodiny sraz na prolejzkách.“
Zablýsknutí v jejich očkách.
„Ale žádná zabika!“
„A co 'Zabij svoji Sofii'?“
Hluboký nádech. „Tak jinak. Žádná hra se 'zabi' v názvu, jasný?“
„Kdo si dá brutalbal?“
Někdy přemýšlela, kdy přesně se chtěla stát vedoucí...

Varování: BJB, gerontofilní het
Domov důchodců vedle školy přináší rizika.
"Lebo som sa pořezaua..." ošetřovatelka zrychlila krok. Kole paní Novotné se shlukovali pozorní a velmi nezletilí posluchači. Už viděla stížnosti rodičů.
"Lákal holčičku na lízátko!" sykla na ni kolegyně, vedoucí do budovy šťastně se usmívajícího emeritního profesora.
Proklusala kolem plukovníka ve výslužbě, který ohnivě vysvětloval dvěma nagelovaným puberťákům podíl jejich rodičů na hrůzách kapitalismu.
"To nevypadá na stížnosti, spíš na vidle. Co to do nich dneska vjelo? Jsou jak...," s důstojnou usedlostí svých šestadvaceti let zavrtěla hlavou.
Příliš pozdě zjistila, že šlo o diverzní akci. Pospíšilovi si na své výročí prostě museli někam vyrazit.
Pozn. 1: Tuším, že to v domovech důchodců vypadá úplně jinak. Ale takhle by to nebylo úplně marné.
Pozn. 2: Doufám, že jsem se vešla do tématu.
Pozn. 3: A zajímalo by mě, jestli jsem Danae splnila přání, které vznesla u Pohádky.

Lobelie Pytlíková milovala houbaření, obzvlášť pokud se jí podařil větší úlovek než ostatním. A zrovna včera večer jí neznámý přítel poslal důvěrnou zprávu, že „už rostou“. Dneska tedy vyrazila na houby se svítáním, aby byla v lese první. Sotva vkročila na známou lesní pěšinu, ha – rodinka praváčků přímo u kraje cesty! Hned se k nim vrhla. Když je ale chtěla očistit, došlo jí, že je něco v nepořádku. Nožičky, ne, celé houby, byly jen dřevěné atrapy! Zpoza stromu se ozval přidušený smích dvou hobitů. Smíšek s Pipinem byli možná ještě malí hobiti, ale jak a komu provést Apríl věděli dobře.

Ten den bylo ve vesnici rušněji než obvykle. Nebylo se čemu divit, Dračí noc byla jen jednou za rok. Nejvíc vážně to brali mladíci na ženění a slečny na vdávání. A nejvíce povyku ztropili ti, kterých se to bude týkat zanedlouho. Nezvední mladíci popichovali své starší kamarády a tropili jim různé naschvály.
Některé její starší sestry už byly zaslíbené, další z nich měla mít obřad dnes. Její otec – král Velvrik si tak jistil mocné zetě. Chtěla provést něco nepatřičného, schovat sestře šaty nebo schovat boty, ale věděla, že by se jí to nevyplatilo. A tak aspoň pomáhala krýt své kamarády.