Háďátko

„Kapitáne! Agent mnz-0 se hlásí, že dorazil na vaše pozvání. Jsem připraven přijmout jakékoliv rozkazy!“ oznámil v pozoru.
„Ach... To od vás bylo rychlé. Prosím posaďte se, netřeba tolika formalit,“ odmlčel se a koutkem oka se podíval na papíry, které měl v ruce.
„Slyšel jsem o vašich schopnostech. Máte řadu úspěchů a jako jediný jste vhoden na tuhle přísně tajnou misi. Váš úkol je jasný. Zapamatovat, spálit a osobně zprávu z papíru předat. Vše je na něm, víc nepotřebujete vědět,“ řekl velitel agentovi a předal mu papír.

Místo: Ministerstvo Nových začátků
Oficiální žádost o to, aby se háďátko stalo drakem.

Byl krásný, pěkný den, avšak háďátko nebylo vůbec spokojené.
Proč mě vše tak svědí? Hudrovalo si pro sebe. Co se to se mnou děje? Plné strachu se ptalo samo sebe.
Háďátko se pochmurně plazilo dál a aniž by si to uvědomovalo, tu se otřelo o strom, tu o kámen a tu o kořeny.
Doplazilo se k jezeru a zde zkamenělo šokem.
Moje šupiny... Moje šupiny?! Zděšeně opakovalo v duchu. Proč... Jak... Co... Zmateně se snažilo přijít na to co se stalo.
Háďátko nechápalo. Netušilo jak je možné, že jeho šupiny ztratily svůj lesk a proč se některé šupiny začaly odlupovat.

Háďátko si vždy přálo zažít ten pocit, když vám vlasy vlajou ve větru, i když aby jsme byli přesní, pro čínské draky je to hříva místo vlasů.
Přálo si zažít tu volnost a chtělo si hrát v těch nádherných bílých chomáčcích.
Kdybych mohlo létat, netrčelo bych tady dole na tomhle bílem studeném cosi. Zamračilo se háďátko.
Všude jen tenhle sníh, sníh, led a... Remcalo v duchu háďátko, když si všimlo lidí.
A bylo překvapené co to ti lidi dělají.
Proč sedají na tak divná prkna? Divilo se. A proč jedou dolů, když vyšli nahoru? Nechápalo je.
Počkat... Vždyť oni letí!

Nastalo léto a háďátko se radostně prohánělo po louce. Miluji léto. Běželo spokojenému háďátku v hlavě.
To teplo. Ta krása. Uvažovalo. Tak hezké květy, počkat... Zarazilo se háďátko. Všimlo si kytky, kterou zatím nevidělo, pelyňku.
Tak tahle kytka vůbec není hezká. Hned ji zkritizovalo. Avšak nevoní tak špatně. Pokusilo se zlepšit svůj názor.
Nevypadá pěkně, voní dobře, jakpak asi bude chutnat? Začalo háďátko přemýšlet.
Zatímco se rozhodovalo, tak svým pohledem pelyněk probodávalo.
Jedovaté to není, to vím, tak proč bych to nemohlo ochutnat? Rozhodlo se.
Utrhlo lístek. Ochutnalo.
„Fuj to je hořké!” zasyčelo a k pelyňku se už nikdy nepřiblížilo.

I když si háďátko myslelo, že je drakem, jednou nastal den, kdy pohybovalo a váhalo o tom co si má myslet o svém těle.
Jak sebe častokrát popsalo a o sobě řeklo, že je chytré, tak bylo jasné, že si toho rozhodně všimne, řeklo by pravděpodobně háďátko.
Moje tělo je prostě hadí. Zachmuřeně uvažovalo. Avšak má matka byla rozhodně drakem. Přemýšlelo dál. Jak... Jak je to možné? snažilo se přijít na rozumnou odpověď.
Na nic ale nepřicházelo. Chtělo to vzdát, avšak dostalo geniální nápad.
Už vím! Tohle tělo je jen falešná identita. A háďátko bylo na nějakou dobu zas šťastné.