Hrst vzpomínek

Každé ráno stejné trápení,
kéž skončit by to mohlo,
jako krysa jsme byli chycení,
jak moc mne to už zmohlo.

,,Sem nesmíš, rozkaz zněl snad jasně!´´
Slýchávala jsem každý den,
nezbylo mi nic, jen přitakávat souhlasně,
a doufat že tohle je hloupý sen.

Kdybych já odejít směla,
rozkazy bych nechala tam,
zase bych úsměv na tváři měla,
zase bych si hrála na madam.

Toto však je jen pouhé snění,
rozkazy do konce svých dnů u mne budou stát,
mně stačí jen doufat, že nenastane jich zpřísnění,
a že mne nebudou ještě více trestat.

A že se mi jednou podaří utéct.