DMD č. 3. pro 3. 4. 2021. Téma: Rozkaz zněl jasně

Taneční půlkrok. Narovnat paži. První z chlapů, co se hnali za dívkou - spíš holčičkou - naběhl na čepel až ke zvonci. Dvojí otočení ramen. Čepel vyklouzla z jednoho a zajela do druhého. Dokončit triangl. Poslední promáchl sotva o tři couly a druhý sjel z čepele. Ta opsala skoro plný kruh a zasekla se třetímu mezi oči.
Přibíhá táborová stráž.
"Co to děláte?"
"Rozkaz zněl jasně! Češi jsou poddaní jeho veličenstva císaře a jako takoví mají právo na ochranu říšské šlechty!"
Profous pohlédl na otrhaného jižana s orlicí na kabátci a černožlutým chocholem na klobouku a raději jen obrátil oči v sloup.

When he saw the target in the sights of his Vintorez, he realised the truth in those sayings about blood turning to ice in veins.
Had he been just an observer, he would have chuckled at the situation. It was straight out of a film. Lovers on opposite sides, tasked to kill each other. In a film, they would have teamed up against their masters, earning their happily ever after.
But the orders were clear.
Steady arms.
Breathe out.
Clack.
He didn't miss.
Eyes stared blankly forward as his arms moved seemingly on their own, turning the gun around.
Clack.

Zahájení florbalového zápasu mezi zajíci a medojedy muselo být o dvacet minut odloženo. Do brány týmu zajíců totiž nečekaně nastoupil brankář z kočičí reprezentace.
„Něco takového pravidla nedovolují,“ vysvětlil rozhodčí. „A z florbalového mistrovství se nesmí stát Kocourkov.“

Trenér týmu o výměně hráčů očividně dopředu nevěděl. „Nechápu, co se stalo. Nezdálo se mi, že by měl náš brankář nějaké zaječí úmysly,“ divil se.

Hráče objevili až na tribunách, odkud se chystal důležité utkání pozorovat. Teprve tehdy se celá záležitost vyjasnila.
„Trenér mi řekl, že musím bránu pořádně hlídat,“ popsal florbalista svou motivaci. „Že prý do ní nesmí proklouznout ani myš.“

Otlučená škodovka se přiblížila k vojenskému stanovišti, kde čekal poručík s plácačkou.
“Tak nám hezky předložte čestné prohlášení, občane.”
Muž za volantem vytáhl ohmataný kus papíru a prostrčil ho okýnkem. Poručík prolétl několik řádků textu a potom se podíval do auta na nervózní rodinku.
“Tohle je prohlášení o cestě do práce. Kam jedete i s celou rodinou?”
“Chtěli jsme si zajet na chalupu, okopat po zimě pár záhonů, jistě mi rozumíte...”
“Tak si vystupte. Tamhle ke zdi poprosím. Je mi líto, ale rozkaz je rozkaz, jistě mi rozumíte.”
Poručík pokynul nastoupené četě vojáků a nad odstavným odpočívadlem zazněla salva výstřelů.

„Co má znamenat tohle?“ rozzuřil se generál Grievous, když křižníkem náhle otřásly první střely ze stíhaček prorepublikových partyzánů. „Tohle má být splněný rozkaz?!“
„Nerozumím vám, pane,“ hájil se droidí důstojník. „Říkal jste, že máme soustavu vyčistit. A jak můžete vidět, všechny asteroidy a vesmírné smetí jsme odklidili a zlikvidovali.“
Grievous vztekle zavrčel a otočil se k ostatním droidům na můstku. „Chytněte toho idiota a udělejte z něj sekanou!“
Droidi se po sobě nechápavě dívali, ale ani jeden se k ničemu neměl.
„Tak na co čekáte?!“
„Omlouvám se pane,“ osmělil se nakonec jeden, „ale žádný z nás není neprogramován na vaření.“

Rozkaz zněl svést jistého kupce z cesty. Jenomže ten druhý rozkaz zněl udržet kupce na cestě ctnosti. Proč byli posláni na zem, když se jejich úkoly navzájem vykrátí? Ani nebe a peklo nemůže být přece tak pitomé. Musí za tím být víc.
Anděl se o tom bavit nechtěl. Chtěl pít víno (výborný nápad), večeřet v luxusních restauracích (proč ne) a hrabat se v knihách (nuda).
Anděl říkal: "Tohle nám nepřísluší, Crowley."
Nebo dokonce: "Je to nevýslovné."
A tak Crowley čekal. A čekal.
Trvalo to tři tisíce let, ale nakonec to byl Azirafal, kdo spojil jejich dlaně v autobuse do Londýna.

Anděla zvedá telefon, "Andělo, jak to, že jsi mi to neuložila do systému? Takhle si představuješ práci? Posílala jsem ti to jasně do mailu!". Anděla zmateně projíždí veškeré relevantní zprávy, než se doberou té dva týdny staré, kde je psáno "prosím tisk", a nic více. Pokusy o obhajobu zcela smeteny ze stolu s poznámkou, ať dělá lépe svojí práci a plní úkoly.

...

Již dříve:

"Představ si to, Petře, Anděla mi to zase blbě uložila, já už nevím co s ní." Prohlásí teatrálně v kanceláři nezúčastněného kolegy.

"No, víš ty co, řekla jsi jí, jak to chceš?" ptá se on.

"Ne."

Je to zvláštní sorta lidí, tihle žalářníci. Strozí, mají své předpisy, řády a rozkazy.

Být slepí k utrpení.
Být hluší k nářkům, prosbám, výhružkám.
Nevnímat, plnit jen své povinnosti.

Víc mechanické loutky, než lidé se srdcem. A přece mají svoje zvyky a zvláštnosti, a také svoje historky a pověry.

O některých se žertuje, třeba o čísle 27, pošetilém starém bláznovi, který za svobodu nabízel poklad.

Jiné se šeptají za dlouhých večerů, kdy moře temně vzdychá a příboj divoce naráží do pobřeží. O čísle 34, o oděvu zemřelého, o dlouhém pádu a ozvěně nelidského výkřiku, navždy bloudící v kamenech pevnosti If.

Rozkaz zněl jasně. Vrať se do porodu. Prosím. Slíbil jí to, bezstarostně.

Rozkaz zněl jasně. Všichni poslouchají vedoucího výpravy. Ten má nejvíc zkušeností.

Rozkaz zněl jasně. Neexistuje se opozdit. Meteorologické podmínky jsou nepředvídatelné. Nezdržovat se. Bouře nesymbolizuje krásu přírody, ale smrt.

Rozkaz zněl jasně. Nepokračovat v expedici, pokud ztrácím síly. Neriskovat. Vědět, kdy říct dost. Nemám na to. Chci zpátky. Sbohem, vrchole.

Rozkaz zněl jasně. Nepomáhat klopýtajícímu. Každý sám za sebe. Zde ideály tří mušketýrů neplatí.

Rozkaz zněl jasně. Nevracet se pro opozdilce. Za žádnou cenu.

Rozkaz zněl jasně, řekla hora.

A oni ho porušili, přece šli, a všichni zemřeli.

Čas od času se provádí experimentální měření, které děláte na prototypu sešitém horkou jehlou. Ve spěchu zapínáte test setup a to co teď relativně spolehlivě týden fungovalo udělá BUM.

Studený pot stéká po čele, ale úkol zněl jasně.

„Data z měření chci mít dnes na mailu!“

Nu což tak se v krásný páteční večer pouštíte do zoufalé akce postavit identickou repliku prototypu a na ní provést měření znovu. Po tom, co vás v 11 dojde vrátný zkontrolovat, jestli ještě žijete, máte hotovo a zapnete napájení…

Všechno se zdá být v pořádku, stisknout enter a laboratoří se ozývá další ohlušující rána….