Gabriel a Evangeline

„Máte právo nevypovídat…“

Gabriel zatýkací formuli neposlouchal, její znění si ze studií pamatoval.

Místo toho se snažil popasovat se s tím, co všechno se během jediného dne změnilo. Rozpadly se veškeré iluze, které měl o svém otci, dokázal, že si poradí s vyšetřováním vraždy, bojoval na život a na smrt a vyhrál, a teď se ještě nechal zatknout za použití magie, aby zachránil vlkodlačku, se kterou se spřátelil.

Až se zítra ráno probudí, bude někým jiným než včera. Jeho život se bude už navždycky dělit na Předtím a Potom.

Až se zítra ráno probudí, bude sedět v cele předběžného zadržení.

Gabriel zíral na dno plechovky a v hrudi ho pálilo něco, co nedovedl pojmenovat.

Přitom taková hloupost. Došla mu káva, to se lidem stávalo dnes a denně.

Celý jeho život byla káva něco, co si objednal v kavárně nebo u někoho ze služebnictva. Prostě požádal a zakrátko se před ním objevil šálek. Jenže teď…

Odešel z domova. Zřekl se svojí rodiny, odhodlaný se protloukat životem sám. Čekal, že to bude náročné, ale každý den narážel na nové problémy, byť často malicherné. Jako třeba že nemá nikoho, kdo by mu připomněl, že má dokoupit kávu...

Na dno plechovky dopadla osamělá slza.

„Měla by ses tátovi omluvit.“

Raquel si odfrkla. „On vychladne.“

„O to nejde. Potřeboval na té slavnosti celou rodinu, vyhlížel tě a pak zjistil, že ses na nás vykašlala.“

„Zapomněla jsem,“ opravila ho Raquel. „Dovedu si představit, jaké kázání má pro mě nachystané. Díky, nepotřebuju. Nemůžeš za ním zajít ty? Vysvětli mu, že mám těžké období, potýkám se s depresí nebo tak něčím…“

„Vážně?“ zvedl Gabriel obočí.

„Ne, ale ty to prodáš tak, že se táta uklidní a všichni budeme spokojení. Máš to u mě.“ Raquel poslala bratrovi vzdušný polibek a odešla.

Gabriel si povzdechl a vydal se za otcem.

„Pomohla jsem ti?“ zeptala se Lydia.

Cameron si dlouze povzdechl. „Potvrdila jsi to, co říkaly všechny ostatní metody. Pořád to nedává smysl.“

„To nemusí. Ale pokud osud volá tak silně, neměl bys ho ignorovat. To nosí smůlu.“

Cameron o jejích slovech uvažoval celou cestu domů. Gabriel za ním nedávno přišel a žádal ho o pomoc s hledáním jedné čarodějky, ale jako by se pouhým překročením řeky dostal do hledáčku vyšších mocností a ty si ho teď vyvolily.

Doma ani nestihl svléct kabát a už zvonil telefon. Cameron zvedl sluchátko.

„Ahoj, Came, tady Gabriel.“

Náznaky osudu dnes měly delikátnost rány lopatou.

„Lydie, potřebuju věštbu,“ vyhrkl Cameron. „Věštil jsem si všemi možnými způsoby, co dělat s tou situací kolem Douglasovy smrti, ale odpovědi nedávají smysl.“

Mladá vědma se podívala na jeho popravdě trochu nepříčetný výraz a přikývla. Jakmile o chvíli později vklouzla do transu, proroctví už čekalo:

„Zavolej dávného přítele se zlatem ve vlasech, sazemi na rukách a ohněm v duši. Postav ho proti zlu, postav ho po boku vlčice, postav ho mezi nás, a on se postaví do čela. Až prolije svou krev, pomstí krev a bude krví pokřtěn, tehdy odvrhne krev. Pokud se to všechno stane, pak západ zažije úsvit.“

Gabriel se rozhlédl po výrobní hale zničené výbuchem. Kolem epicentra vyšetřovatelé odebírali vzorky. Sanitky se zraněnými už odjely. Strážníci zajistili celý objekt a Gabrielovi právníci debatovali s vedoucím vyšetřování. Najednou se otevřely dveře a všichni jako by se na moment zastavili v přítomnosti někoho většího než obyčejný člověk.

Gabrielův otec dorazil.

A Gabriel se cítil zase jako malý kluk, který rozbil matce oblíbenou vázu.

Uriel Kalmbach přejel celou spoušť pohledem a pánovitým gestem si zavolal právníky.

„Všechno ohledně této továrny řešte se mnou,“ oznámil. „Gabriel od této chvíle nezastává ve firmě žádnou funkci.“

Na syna se při tom ani nepodíval.

Tak se na to podívejme, pomyslel si Gabriel.

Jeden podnikatelský synek, toho času v nemilosti

plus

jeden dědic čarodějnického klanu, který se snaží přesvědčit ostatní čarodějky, že je dost dobrý

plus

jeden detektiv, toho času chodící o holi

plus

tři mladí vlkodlaci (jedna servírka v baru, jedna nedostudovaná medička, jeden výrostek zabývající se kdoví čím)

plus

jedna velmi talentovaná, velmi naivní fotografka

plus

neustále se měnící počet doktorů a zdravotních sester s velkým srdcem

plus

jeden opilý satyr, u kterého nikdo neví, proč se kolem nich pořád ochomýtá

plus

jeden nebojácný novinář s nabroušeným perem i jazykem

rovná se

změna?

„Máš všechno?“ zeptal se Cameron.

Gabriel si zkontroloval kouzlo nachystané v kapse a zažil deja vu – jeho cesta začala tím, že použil v sebeobraně podobné kouzlo. Tehdy ho použil, aby si zachránil život. Dnes měla lahvička v jeho kapse zajistit, aby zemřel.

„Nejdřív rozbij lahvičku, pak vdechni prášek,“ kladl mu Cam na srdce.

„Takže náš geniální plán je zabít ho?“ založila si Evangeline ruce na hrudi.

„Zastavit jeho organismus v čase, aby vypadal mrtvý,“ opravil ji Cameron. „A shodli jsme se, že musíme být o krok napřed tentokrát my. Takže, Gabrieli, nezapomeň – lahvička a pak prášek, opačně to nebude fungovat.“

„Já to říkal.“

Gabriel probodl Aurelia pohledem, ale ukázal na židli vedle svého nemocničního lůžka: „Posaď se u nás.“

Od chvíle, kdy Gabriela postřelili během protestu za práva magických bytostí, měl jen málo návštěv a ty, co přišly, se většinou tvářili účastně a ustaraně, takže Aureliův podrážděný výraz představoval osvěžující zpestření.

„Říkal jsem, nechoď tam, budeš se divit.“

„Ale propustku jsi mi podepsal,“ připomněl mu Gabriel zlomyslně. Tušil, že si to Aurelius vyčítá, ale na ujištění, že k výčitkám není důvod, ještě nepřišel čas.

„A jak to dopadlo?“

Gabriel se trochu zavrtěl a zaškaredil se bolestí. „No, aspoň se nedivím.“