Gabriel a Evangeline

Bílo, všude bílo, nic, čeho by se oko mohlo chytit. Měl pocit, že stojí, takže tam musela být podlaha, a pokud bylo něco pod ním, muselo být i něco nad ním a kolem něj. Jenže v čistě bílé nedokázal rozeznat žádnou hranu, nikde se nelámalo světlo.
Pak přišla ona, samozřejmě, že tam byla ona, jediný pevný bod v bílé prázdnotě.
„Postřelili mě, viď?“ zeptal se.
Přikývla. „Měl by ses vrátit.“
Rozhlédl se kolem. „Tady je klid. Mír.“
„Já vím, ale tady zůstat nemůžeš. Tady nikdo nezůstává. Můžeš jít dál, ale měl by ses vrátit.“
„Proč?“
„Copak už máš hotovo, manekýne?“

Když Gabriel poprvé navštívil Nočního dravce, na baru stála vázička fialek. Později zjistil, že je to mezi lesními Nelidmi časté. Dlaci, satyrové, ale i kitsune, ti všichni si zdobili obydlí květinami.
Poté, co byly nejtěžší bitvy za svobodu Nelidí vybojovány, se Gabriel vrátil do rodného města. Pronajal si podkrovní byt na Západním břehu, kousek od polikliniky, kde si podávali dveře jeho přátelé z obou břehů. Ve váze na okně se začaly brzy objevoval květiny – fialky, šeříky, kočičky, co zrovna kvetlo. Nikdo se k nim nehlásil a Gabriel předstíral, že si nevšiml, že se obsah vázy obměňuje vždycky při Evangelinině návštěvě.

Gabriel seděl v Nočním dravci a pozoroval nacpanou hospodu. Lidé a Nelidé volně promísení, povídali si, smáli se. Pořád si nemohl zvyknout, že vyhrál, pořád si připadal jako v jiném světě.
Dejte mi dost dlouhou páku a pevný bod a já pohnu zemí, řekl jeden starý filozof.
Páku měl Gabriel ve svých kontaktech a vzdělání, ale pevný bod? Od jisté doby se cítil věčně zmítaný proudem událostí.
Evangeline kolem něj prošla s rundou piv. Vzala objednávky od skupinky studentů a zkušeně odrážela jejich podnapilé návrhy. I přes halas plné hospody jasně slyšel její smích.
Přece jenom ten pevný bod mám.

Nepokoje, výstřel, rána do hrudníku, Evangelinin výkřik, podobný vlčímu zavytí. Pak se probudil v nemocničním pokoji.
Ti hajzlové začali střílet do davu, do neozbrojených…
První se dostavil strach. Evangeline a Delphine stály vedle něj, v davu byli i Joca a Jörgen a Kasia. Co když zasáhli někoho z nich?
Následoval vztek, tak silný, až viděl rudě a linka na monitoru EKG začala zuřivě poskakovat. Jak si to mohli dovolit? Porušili všechny morální i etické principy, všechno, čemu tak paradoxně říkali lidskost.
Jako poslední přišla myšlenka. Agnes měla pravdu, tenhle systém může změnit jen někdo jako já. A začnu hned zítra.

„Tak co chcete?“ vyštěkl poslanec.
„Váš hlas.“
Gabriel před něj položil obálku, která sklouzla po hladké desce a zastavila se o řadu bílých pěšců. Oceňoval jemnou ironii, že tohle jednání se odehrává právě v šachovém klubu. Poslanec vytáhl z obálky několik fotografií, načež zrudnul, pak zblednul a nakonec zezelenal.
„Musím vám vysvětlovat, co udělám, pokud nebudete hlasovat pro?“
„To vám neprojde!“
„Nepřekročili jsme zákon, zatímco vy… Jestlipak ta rusalka při vašich schůzkách dodržovala všechna nařízení a zákazy? A co by na vaši přítelkyni řekli voliči?“ Zvedl černého krále a protočil ho v prstech. „Jakpak se tahle situace jmenuje v šachu?“

Na dvoře polikliniky hořel ve starém barelu oheň. Sestřičky vynesly ven pár stolů a shromážděná komunita se vesele činila. Po letech byl zrušen zákon, který Nelidem nakazoval nosit mimo ghetto na oblečení červené N, a tak všichni pilně párali a pálili.
Evangeline, která nikdy nedostala povolení ghetto opustit, seděla stranou. Pivo jí dnes nechutnalo a písničky, které notovali bratři Camposovi, ji jenom rozčilovaly.
V novinách s ním dnes vyšel rozhovor, kde popisoval další chystanou legislativu.
Já vím, že bojuješ za nás za všechny, povzdechla si v duchu. Ale chybíš tady. Dneska jsi měl být na místě, kde to všechno začalo…

Kde budeme za pět let? ptám se známých tváří.
Doufáme, že ve vydané knize, odpovídá Gabriel a Evangeline se zatváří skepticky.
To my taky, zvedne se Fanred a vyzývavě si Gabriela měří – vždycky připravený na konfrontaci, nikdy neustupující. Lycva ho zatahá za ruku a vrhne varovný pohled po Laivovi, aby si zase sednul a schoval meč.
Já ale chápu, proč je v křišťálové kouli většinou mlha. Kdo ví co bude za pět dní, natož za pět let?
A co vy? obracím se k Nimanovým.
Ryko vezme Irenu kolem ramen a usměje se. My budeme tady, čekat, až nás budeš potřebovat.

Evangeline se o konfliktu mezi lidmi a Nelidmi před poliklinikou dozvěděla náhodou od satyra, kterého obsluhovala v hospodě. Okamžitě si strhla zástěru a rozeběhla se na místo. Všichni zdravotníci měli plné ruce práce, a tak se obrátila na kitsuneho s ovázanou hlavou, který odpočíval u zdi.
„Co se stalo?“
„Taková… strkanice… trošku bujará,“ zahihňal se. Rychlý pohled na papírek, který měl připnutý na kabát, Evangeline prozradil, že dostal morfium.
„Jak zlé?“
„Jeden mrtvý a asi dvacet raněných, většina jen lehce,“ ozvalo se za ní. Stála tam Delphine, bledá a unavená. „Jestli chceš pomoct, ti, co můžou chodit, potřebují doprovod domů.“

Gabrielovi mělo dojít, že aprílové žertíky mezi Nelidmi budou mít jinou šťávu.
Seděl u oběda s větší skupinkou a zrovna zaníceně rozvíjel plán na modernizaci výuky o magii na základních školách, když si v polovině věty uvědomil, že sice otvírá ústa, ale nevychází z něj žádný zvuk. Zkusil promluvit znovu, ale nic.
Stůl vybuchl smíchy. Přejížděl očima po všech přítomných, až se zastavil na Delphine, která se raráškovsky usmála a vytáhla z kapsy poloprázdnou lahvičku s průhledným lektvarem.
„Neboj, vyprchá to za deset minut.“
Jen se na ni usmál. Zatímco všichni věnovali pozornost jemu, Evangeline něco kápla do Delphinina pití.

„Pánové, tady jste špatně.“
Byla to jen taková tlupa čarodějnických zmetků, nepatřili k žádnému klanu a nikoho si nevážili. To by Camovi nevadilo, kdyby nezačali vykrádat obchody a domy na území jeho klanu.
„Kdo seš ty, usmrkanče?“ houknul největší z nich.
„Cameron Dooley.“
Obrátili se na útěk.
Cameron vytáhl kožený váček a začal si sypat do dlaně naklíčené obilí. Ze zrníček vytryskla voda, nad Cameronovou rukou se ohnula a silný proud, jako vystřelený z děla, zlodějíčky srazil k zemi.
Když překračoval zmáchané a prskající čaroděje, oceňoval tetin instinkt, který našel nejvhodnější schránku pro tohle kouzlo, jaká by nikoho jiného nenapadla.