Přístav volá (J. Foglar)

Psát hrdiny mu vždycky šlo. Vysloveně si užíval popisy charakterů, pevných jako skála a svalů pevných zrovna tak. Stačilo zavřít oči a viděl je před sebou. Hochy z oddílu, vždy čisté, slušné a pravdomluvné.
Ti druzí, to byl, upřímně, vždycky trochu problém. Vtip byl nejspíš v tom, že je neměl rád. Nerozuměl jejich motivaci. Nikdy mu nepřipadali zajímaví. Ne tolik, jako hrdinové. Jenže příběh je nutně potřebuje, a tak se musí přemoct a vzpomínat.
Na obhroublého rváče od sousedů. Zrzavého sprosťáka z Nuslí. Kluka, co klidně kouřil a chodil do kina na neslušné filmy!
Jasně že je napíše.
Ale nerad!