Bears of Brooks Falls

Medvěd Otis si moc rád sedne zády ke skále, skloní hlavu a zírá do vody. Dobře se mu tak přemýšlí a nikdo se k němu nemůže přikrást.
Přemýšlí: Hm. Bublina. Hm... Pohyb. Ryba.
Staré nohy ho bolí, ale dokáže přišlápnout lososa a potopit se k němu během vteřiny.
Ryba se mrská, Otis jí užvýkne hlavu. Dá mu to trochu práci, má jen dva špičáky. Sedí a prackou drží úlovek jako na talířku. Pozoruje, jak do sebe ostatní cpou lososa za lososem.
Otis neví, kolik jich dneska snědl. Nebo, ožvýkal. Má medvědí hlad a pocit, že by to chtělo ještě jednoho.

Naše řeka není úplná divočina. I když se sem člověk dostane jen vzduchem nebo po vodě, okolní les protínají cestičky a břehy spojují dřevěné pozorovatelny, vyšší, než kam dosáhne medvědí pracka.
Řeka patří medvědům. Pozorovatelny lidem.
Tuhle jednu poznám vždycky. Přijde hned ráno, postaví se sama nad vodu a soustředí se. Je tu, když vrcholí tah lososů, a vrátí se každý podzim, zakulacená teplými vrstvami.
Často mám pocit, že svýma velkýma tmavýma očima sleduje jen mě. Je úžasná. Chtěla bych k ní blíž, ale nesmím.
Takže tu černou věc, co jí upadla ze zábradlí, jsem si okamžitě ulovila a schovala!

Plavali spolu už celé míle: zelenočervený a červenozelený. Poulili oči na míhající se sousedy a zdravili se, dobrý den, dobrý! Pořád dokola, protože si na sebe navzájem nepamatovali.
Co si ale pamatovali byla cesta řekou, na které se kdysi vylíhli.
"Dobrý den!"
"Dobrý, jak se plave?"
"Bezvadně! Voda chutná?"
"Chutná! Jsme tu správně!"
"Správně!"
Zelenočervený zamířil ke břehu, ale červenozelený plaval dál.
"Kam plaveš?"
"Nahoru!"
"Nestačí ti to sem?"
"Ne! Nahoru přes vodopád!"
Voda kolem žaber pěnila, ryby se tlačily jedna na druhou, uhni, pozor, skáču!
"Určitě až nahoru?" Kdyby nebyl zelenočervený lososem, pochyboval by víc.
Takhle bohužel taky skočil.

747 (číslo naprosto náhodné) byl medvěd vždycky velmi kulatý, hrdý a odhodlaný, ve své baňaté hlavě přesvědčen, že řeka je jeho.
Ostatní medvědí samci ten názor nesdíleli. Současný vládce vodopádů, medvěd 856, ho kvůli tomu mockrát profackoval, Walker ho kousal do zadku a ten dědek Otis na něj vrčel.
747 se ale brodil peřejemi s neúnavností ledoborce, konkurenci odstrkoval silou pohledu a jakmile měl příležitost, protlačil se na nejlepší místo plné bublinek.
856 ho šel profackovat.
747 se nedal.
856 ho přimáčkl pod hladinu, až mu málem došel dech.
747 toho nedbal. Přišel o ucho, ale o to přesvědčení ne.

Přeskočí z kamene na kámen, ale uklouzne jí to. Pšíkne a zatřepe hlavou.
Zas to uklouzne. Hop do trávy, tam se běží líp. Tráva ale šimrá v nose.
Za jeden mámin krok udělá ona nespočet.
Je ještě malá, narozená tuhle zimu.
Jdou už dlouho. Občas spí. Okusují trávu, vyhrabávají larvy. Pořád tam nedošly, na to místo, které jí máma slibovala.
Kňourá, stoupá si na zadní a věší se na mámin bok.
Máma se odtáhne, olízne jí čelo a frkne. Pst, pst... Poslouchej...
Konečně! Mezi stromy se bělá a hučí padající voda. A dole pod ní - největší, nejnačechranější, nejměkčí, nejlákavější BUBLINY!