DMD Bonus č. 2 pro 7. 4. 2022. Téma: Přísloví

Od té doby byl v kostele dvakrát. Bylo plno, i přes štiplavý chlad, který tam zjara ještě pořád panoval. Kázání byla snesitelnější, než čekal.

Faráře pak potkával i ve městě. Očividně se holil jen v pondělí, a od té doby mu tvář zarůstala vousem. Ondřej se rozhodoval, který den mu to sluší víc.

Na nedělní mši si ho otec Vladimír všiml. „Rád vídám v kostele nové tváře,“ řekl mu po kázání a přátelsky se ho dotknul. „Zaujala vás bohoslužba. S jídlem roste chuť, že?“

Ondřej se z toho tělesného kontaktu tetelil blahem. No vážně, s jídlem roste chuť. Drobečky nestačí.

Pod rouškou tmy René a Crabtree vyložili rakev z vozu monsieur Alfonse.
Poručík Gruber, který zrovna poblíž venčil psy, naštěstí odešel spokojený s výmluvou, že se René jen připravuje na nejhorší, kdyby jeho manželka chtěla obnovit hudební program, dřív, než povolilo dno a na ulici před Reného kavárnou se rozsypaly náboje a balíčky trhaviny.
„Horší rakev už jste vybrat nemohl?“ zasyčel René.
„Už ji používám dvacet let a až doteď byla vždycky spolehlivá,“ hájil se funebrák.
„Vy požíváte rakve napakovaně?“ pohoršil se Crabtree.
„No co,“ opáčil monsieur Alfons, „v Reného kavárně se taky myjí sklenice, nedostává hned každý host novou...“

Adam se těšil na víkend. Čekal ho dlouhý výlet.

V pátek odpoledne vyrazil, batoh pěkně na težko. Vlak ho dovezl kousek od lesa.

Vyrazil po červené. Cesta mu pěkně ubíhala.

Jenže najednou se zapadajícím sluncem přišly mraky. Podle předpovědi pršet nemělo, ale déšť se i tak spustil.

Adama to zaskočilo a rychle se jal hledat, kam by se schoval. Ve tmě a spěchu mu ale spadla na zem čelovka a mobil nemohl nahmatat. S posledními paprsky našel bezpečí v prohlubni ve skále.

Čekal v ní až do rána, než přestal déšť.

V klidu pak našel mobil a poté i čelovku.

"Teď tady byl, sebral se, a šel pryč."
"Blbost. Jak by se tu vzal?"
"Normálně přistál na kraji rybníka. Divže neupad' do vody."
"Sám jsi asi někam upad'. Kecáš."
"Nekecám. Otočim se a vidim, jak si rovná brejle a pucuje sako."
"Jak vypadal?"
"Trochu jako učitel, měl ukazovátko. Ptám se ho, jak se sem dostal, a on povidá, retardis. Jako kdyby určoval živočišný druhy."
"Nech toho."
"A pak se ptám, co hledá, a on jen řekl, že to je daleký."
"Kolikrát ti to mám ještě říkat! Žádnej učenej z nebe nespadnul!"
---
Doktor si za stromem povzdychl a vyrazil hledat Daleky.

“Tvoje…” Drabblistka se nadechla a začala znovu. “Tvoje jméno není Robert Flíhal? Ale… ale máš to na dveřích a na zvonku!”
“Tak se jmenuje předchozí majitel toho bytu,” pokrčil soused rameny. “Já jsem se jen neobtězoval to změnit,” vysvětlil.
Teatrálně zalapala po dechu.
“Já tomu nemůžu uvěřit! Normálně jsem si tě měla legitimovat.” Nevěřícně zavrtěla hlavou. “A řekneš mi tedy jak se jmenuješ, pane z vedlejšího bytu?”
“Hmm, přemýšlím. Mám?”
“Se ptá nezdvořák, co se neumí ani představit?”
Soused se rozesmál.
“Milá drabblistko, obávám se, že co se etikety seznamování týče, nemůžeš zrovna házet kamením…” rádoby se zamyslel, “ nebo cihlama.”

„Matěji!“ Stiskla mu ruku.
Matěj se na ni překvapeně podíval, přičemž mu zčervenaly tváře, což naštěstí pro něj nebylo vidět, jelikož byla tma jak v pytli.
„Copak?“
„Musím se k něčemu přiznat,“ řekla Alex potupně, „bojím se tmy.“
„Tak proč si šla s námi?“
„Napadlo mě, že když půjdem spolu, tak to překonám.“
Matěj se usmál a zamířil baterkou před sebe. Tak pojď, jestli chceme vyhrát, musíme pohnout.
Noční bojovka v lese. Jak dětinské, myslela si Alex a spokojeně se nechala vést Matějem za ruku.
Vtom se zarazili. Před nimi někdo byl.
„Honzo?“ zvolal podezíravě Matěj
„Matěji?“ zvolal podezíravě Honza.

Lioness was getting weary, and worried by the lack of emotion Sarmad was showing.
"Tell me, then, what are you offering me?"
"I'm going to let you go back to your 'friends', if you so wish."
"That's... unconventional..." ...and therefore worrisome.
"But you won't be the same - you'll lose your 'gift'."
Her mind raced, torn between fear and curiosity.
How could he take away an innate magical ability? Impossible. Or?
Could she live better without relying on empathy?
Was he right that she - and the Agency - are too stuck in their ways to adapt?
"I'll take my chances. Do it."

„Do večera stihnete odbavit přidělené pacienty, zpracovat jejich dokumentaci a provést minimálně jeden zákrok, který vám chybí ke splnění předepsaného plánu. Mcmillan ještě nezaváděl infúzní kanylu, nedělal lumbální punkci ani torakocentézu. Bojíte se jehel?“
„Ne, já –“
„Vždycky je tu psychiatrie… Thomasová, vám schází cévkování, rektální vyšetření a vaginální vyšetření. Nevím, jestli vám to už někdo řekl, ale lidské tělo pokračuje i od pasu dolů.“
„Vtipné. Já –“
„Vy teď půjdete ošetřit panu Burnesovi natrženou řiť… Dursleyová má splněno.“
„Takže můžu jít dřív domů?“
„Můžete jít trénovat do márnice. Doktorka Lovegoodová potřebuje výpomoc."
Studenti doktorku Potterovou proklínali, ale zkoušky skládali levou zadní.

"Já přece nejsem hňup!" zoufal si Peter Quill.

"I am Groot," zazněla moudrá odpověď.

"Ne, vážně, co ty bys dělal na mém místě? Jak bys Gamoru přesvědčil, že nemá pravdu? To prostě nejde! Ne, když randíš s nejnebezpečnější ženou v celé galaxii."

"I am Groot?"

"Cože, jak tě mohlo napadnout? Já se Gamory nebojím!"

"I am Groot!"

"Dobře... možná trochu. Ale proč ti to vůbec vykládám? Máš mi přece poradit!"

"I am Groot."

"Okay, tohle očividně nefunguje!" naštval se Peter. "A prý že víc hlav na víc přijde, houbelec! Očividně to neplatí, když jedna hlava je dřevěná."

"I AM GROOT!"