DMD č. 10 pro 10. 4. 2022. Téma: Dál než jsme chtěli

Podnět k navázání oboustranně výhodných vztahů přišel shora. Nebe se nikdy nemýlí, tudíž to byl nápad dobrý, Hospodin by souhlasila (by z andělů pro jistotu nikdo nikdy neřekl). Peklo souhlasilo, protože tušilo příležitost k podvratnosti.
Archanděl Michael a Ligur, hrabě pekelný, se nikdy nesešli. Telefonovali si. Často. Informace proudily vesele oběma směry. Někdy okořeněné nějakými těmi drby nebo osobní impertinencí. Michael by možná přiznala lehké překročení pracovní kázně, kdyby se ptala Ona, ale ptal se Gabriel, kterému pravdu rozhodně nedlužila. Na hovory s Ligurem se těšila. Bylo to za hranou. A s trochou invence by to mohlo jít ještě dál...

Honza s Alenou šli jarním lesem. Znali se spolu už od školy, skoro už patnáct let.

Tradice jejich aprílových výletů začala těsně před maturitou. Byla to pro ně vždy příležitost být mimo civilizaci a pár dní jen s blízkou osobou.

Letos byla ale jiná situace než dříve - ani jeden nebyl v dlouhodobém vztahu.

Došli na mýtinu, kde plánovali přespat. Setmělo se a oba je osvětloval už jen svit ohně.

Rozhovor se postupně utišil a sesedli se spolu blíže. Oba měli potřeby, které potřebovali naplnit. Za tmy se sblížili úplně.

Druhý den pokračovali potichu. Kdo ví, jestli půjdou i za rok.

Owl studied the map board's tacks, notes and crisscrossing strings.
"The problem is, we have too much data. And it will take us too far down too many rabbit holes."
Weta, running computer simulations, shrugged.
"We can crunch them fast enough."
"I could get closer to truth with just good ol' legwork."
"Every simulation points to her being taken."
"Of course. But where to and by whom? I wager they *want* us to look further afield than we have to."
"You'd win."
"...really?"
Weta pointed to the image from the camera outside HQ gate.
Lioness was just coming through it.

"So let me make this clear: Instead of a training probe, you accidentally grabbed the XVM-49 experimental multisensor probe and used it in a manually calculated launch exercise."
"Yessir."
"And then you misplaced a decimal point, didn't double-check the calculations with the computer, which made the probe slingshot not back to us, but straight into Europa."
"Yessir."
"I don't suppose you have anything to add?"
"No, sir, I am sorry, sir."
The cadet's classmate chimed in quite inappropriately:
"Well, sir, at least we'll finally find out if there's life underneath the ice crust."
"Not with the speed the probe crashed."

Všechny ty večery nad mapami.
"Co nejblíž k Praze!"
"Já bych klidně třeba na Šumavu, ale co už..."
"Kvůli práci to musí být blízko!"

Všechno to hledání na idosu.
"Vlakový spojení. Maximálně padesát minut cesty, pod to nejdu."
"Ty bláho, to skoro nemáme ani ve Stodůlkách!"
"Padesát minut!"

Všechny ty prohlídky.
"Tos opravdu MUSEL zase vytahovat, jestli by nám nemohli dát slevu?!"
"No a? Třeba by nám ji dali. A stejně to byla hrozně drahá ruina."

Všechny ty představy.
"Domeček se zahradou. S výhledem do kraje."
"Aspoň na něčem se shodneme."

Dva roky. A hádejte, kde jsme skončili?
V Rakovníku.

V březnu 1892 Cimrman plánoval návštěvu Londýna, kde chtěl patentovat svůj nový vznětový motor. Naneštěstí ve vlaku z Brightonu usnul a londýnské nádraží King’s Cross přejel.
Když pak vynálezce v Glasgow zastihla zpráva, že ho s patentem předešel Rudolf Diesel, rozhodl se místo návratu do Londýna prozkoumat krásy Skotska. Zde také sestrojil prototyp své jednomístné ponorky Potápka, který záhy vyzkoušel v jezeře Loch Ness. Místní mlha však byla pro její periskop nepřekonatelnou překážkou.
Další zklamání pak Cimrmanovi přinesla zpráva o neznámém tvorovi s dlouhým zahnutým krkem spatřeném právě v Loch Ness, kterou se bohužel dozvěděl až po svém opuštění Skotska.

“Františkáne, konečně jste tady,” poznamenal zvesela Červík.
“Takže František,” zamumlala směrem k sousedovi, který se jen zazubil.
“Tak hrajem,” zajásala mladá tmavovláska přezdívaná Lvíče. “Naposled se tady Evžen musel obléct do Eviččiných letních šatů - mimochodem, sekne ti to. A nyní naše Drabblistka, takže co to bude? Pravda nebo výzva?”
“Ummm… radši pravda.”
“Skvělé! My všichni totiž hoříme zvědavostí, jak jste se s Františkem seznámili.”

Následující vyprávění provázely očekávané výbuchy smíchu.

“Takže, Františku…” Drabblistka si promnula ruce, když skončila. “Pravda nebo výzva?”
“Výzva.”
“Výborně. Tvoje výzva je… Napsat dnešní drabble.”
“Bože!” vyprskl. “Přijde mi, že tahle hra už zašla moc daleko!”

Sedět na sedačce v autobuse s vymklým kotníkem bylo o to nepříjemnější, že autobus stál na srbské hranici už víc než deset hodin. Nemohl jsem si však stěžovat. Manželka celou cestu přes nejvyšší hory Balkánu absolvovala se mnou, a to s otřesem mozku získaným během druhého dne. Já jsem si kotník vymknul až poslední den, a i přesto, že jsem s ním musel běžet na lanovku, nebylo to tak hrozné, jak se to mohlo zdát. Naštvání ve mně překonalo bolest a vydal jsem se skrz zácpu srbských autobusů, abych mohl seřvat maďarskou policii za její nečinnost. Byla to dlouhá cesta.

Ta vzdálenost, kterou jsme překonali, se nezdá tak obrovská.
Vlastně jsme ještě stále blíž zajetí, než jsme doufali.
Vrátit se? Chceme? Nechceme? Nemůžeme.
Některé cesty nám byly navždy uzavřeny, když jsme se k nim otočili zády.
A místa, která nám tehdy patřila a byla přesně na míru, už nepojmou to nové, co jsme se naučili.
Přesto si malujeme, jaké to bylo. Jaké by to mohlo být. A vynecháváme to, co nám chybivalo.
Je to nedůvěra? Je to ztráta víry?
Nebo je to jen o pohodlí, a o tom, co jsme důvěrně znali, když budoucnost je tak nejistá...
Jak daleko ještě?