Vikings

Tráva podivně studila.
Vítr nezvykle hřál.
A slunce...
Mizelo v útržcích prapodivné mlhy.

K tomu bolest hlavy.

Prozřel.
Pravděpodobně.

Slunce tak nízko nad obzorem.
Opar vystupující z lesů.
Muselo být ráno.

Na noc si nevzpomínal.
Na pozdní odpoledne ano.

Lámal si hlavu a potom i jazyk.
Nezvyklé jméno dívky s hřívou rudých vlasů.
Zaklel.

Ta dívka...
Rozlámaná slova a verše.
Přesto to nakonec dopadlo dobře.

Že ano..?

Jistě.
Usmívala se.
Na její úsměv s rudým pozadím se nedalo zapomenout.
Už nikdy.

Zastavil se na útesu nad rozbouřeným mořem.
Najednou věděl.
Usmíval se.

Pohladil zkrvavenou sekeru za pasem.

Rudá valkýra přilétala.

Z klášterních vrat zbylo jen jedno křídlo. Druhé leželo v bahně, pošlapané nohama pohanských válečníků. Na mrtvých tělech mnichů hodovali krkavci a po otevřeném prostranství se proháněl vítr a rozdmýchaval oheň, který vesničané a vojáci ještě nestihli uhasit. Klášter, kdysi plný života, čpel smrtí a křivdou. Žádná pohřební píseň nemohla být tesklivější, než skřípot vykopnutých dveří, které sotva držely v zubožených pantech. Lidé se tiše modlili za duše padlých a jedním dechem slibovali nájezdníkům pomstu.
Jak bláhoví byli, jak naivní. Anglie nebyla připravena na obrovité muže severu. Anglie nebyla připravena na Ragnara Lothbroka, ale Ragnar Lothbrok byl připraven na Anglii.