Poslední slzy světa

Jejich vůdce postupuje o krok dopředu.
Náš si ostrým nožem vydloubává špínu zpoza nehtů.
Jejich si prokřupe prsty na rukou.
Hra nervů.
Atmosféra houstne. Kdo ztratí hlavu a vyrazí do útoku.
Čistě náhodou narazily na ten zapomenutý starý a hlavně plný sklad v zemi nikoho oba kmeny. A několik let neustálých sporů a potyček plyne ke svému velkému finále.
Tu náhle...
Rozebíhají se proti nám. Mají to krásně jednoduché, po rovině. Vodorovné rovině, zamrzlé hladině rybníka.
A tu už explodují naše připravené nálože. Led křupe, praská a tříští se.
Odkládáme luky a bereme klacky. Na protivníky už nám bohatě vystačí.

Bylo mi jedenáct. Ještě jsem neměl jméno, ještě jsem nevěděl, zda To také nechytnu.
Kmen vyslal mne a starého Iva na shromažďovací výpravu. Buď nabereme hromady užitečného materiálu, nebo na To zemřu.
U malého lesíku nad městem Ivo vytáhl dalekohled. Začal hledat stopy lidské přítomnosti.
A já našel u stromů kostry.
„Hlupáci,“ poučoval mě, „koukni na ty policejní klepeta. Připoutali sem své nemocné, a pak je sem chodili krmit. Takové plýtvání časem a energií. Měli je rovnou zabít, ať se zbytečně netrápí.“
„A kdybych To dostal já...“ otočil jsem se na něj.
„Neboj mladej,“ poplácal na sekeru, „proto tu jsem.“

„Kašlete na etiku,“ pumpoval do nás hned druhý den po DNA analýze, „nejdůležitější je přežití druhu.“
Věděli jsme, že zbylých 94% populace má onu ACCTGAAGCATATAG sekvenci, díky které nepřežijí nejbližších 22 dnů na Zemi zamořené virem OP6T7.
Ale 5. přikázání jsme měli v hlavě taky všichni.
Zlomilo se to šestý den, kdy jeden z těch, odsouzených přírodou k smrti, ve snaze naposledy si užít ožralý nabořil náklaďákem do naší základny a tři z nás zabil.
Desátý den už měl každý z nás nejmíň 15 zářezů na pažbě.
22 den jsme odložili zbraně a nasedli do bagrů. Jeli jsme kopat hroby.

Přicházím do polorozpadlého města. Je pusté.
Na náměstí, před troskami budovy, která snad dřív bývala radnice, stojí na kamenném sloupku bílá hlava - Městský Informační Robotický Systém.
Oslovím ji klasickou aktivační frází: "Prosím, jsou ve městě nějací lidé?"
Překvapivě ještě funguje. Ozývá se bzučení motorů, pak zavrzají panty, když otevírá po letech ústa: „Poslední stálý obyvatel odešel před 120 roky a 56 dny.“
Silikonová kůže nevydrží náhlý pohyb a praská, obnažuje narezivělý kov.
„A kde je nejbližší živé město?“ zajímám se.
„Podle 70 let starých zpráv je to Albor Creek 23 mil severovýchodně.“
„Ten už je pustý, odtamtud jdu.“ prozradím. Odcházím.