Malinký problém

Tma. Černočerná, hnusná. Budík. Zvoní, hajzl. Zvonění sílí.
Ptáci zpívají. Tma. Oči se nechtějí otevřít. Zvonění. Další a další. Ne už ne... Rozšlápnout ho hajzla.
Vstáváš. Mátožně se ploužíš někam... Do koupelny, na WC, někam… Všechno jedno. Zíváš. Spíš. Trpíš.
Voda, studená. Brr. Chci postel. Tělo odmítá poslušnost. Nereaguje, spí. Spánek trvá. Pohyb je prokletím. Zuby, pasta, proč?
Ne, dnes ne. Jen spát.
Tma, stále. Ptáci zpívají, zpívají furt. Praštěnci. Mají spát.
Tma trvá, slunce nikde. Tohle je ráno?
Nemluvte na mne. Nechte mě být! Nikam nejdu. Nic nechci. Chci spát!
Příjemné dny skončili. Pánové nahoře zase změnili čas. Hajzlové.

Za dveřmi čekali dva Petrovi kamarádi.
"Vy? Co tu chcete? Půl roku ani slovo a teď? Kdy mi konečně řeknete jak zemřel můj bratr?"
"Kačko," řekl starší a zlomil se mu hlas, "Nesmíme, ani teď nesmíme nic říct."
Vždycky jí tak říkali, bráška i jeho kamarádi. Pro slzy najednou neviděla a zastavila ji až podlaha.
Slzavý závoj rozehnala malá černá ruka. Chlapec odvracel zjizvenou tvář a měl i v tom horku dlouhé rukávy. A fotky. Vypálená škola kdesi v Africe, děti ještě v obvazech a hrob.
Přišel poděkovat.
***
Katka si místo auta koupila skútr. Za desetinu. Měla jen takový nápad.

Teplá mikina nebyla to pravé oblečení pod rozpálené polední slunce.
Pro Katku ovšem znamenala příjemnou vzpomínku a nehodlala ji odložit.
Usrkla horkou čokoládu ( další příjemné vzpomínky ) a rozvažovala, jestli nemá nasednout na skútr. Do Brna mohla dojet za chvilku... Posedět v kavárně s Kristýnkou, nechat se od ní ( jen trošku! ) utěšit.
Koutkem oka zahlédla pohyb v trávě, čokoláda se rozstříkla po verandě a Katka s výkřikem skočila. Z nezvaného návštěvníka zbyl rozpláclý flek.
"Obyčejný brouk," oddechla si, nic ze vzpomínek.
Rychle se rozhodla a vyrazila k lepším vzpomínkám. Do Brna.
Lesklý kovový brouk pod verandou sledoval její odjezd malou kamerou.