DMD č. 2. pro 2. 4. 2019. Téma: Příjemné dny

Příjemné dny, příjemné noci.
Padnout a neusnout, před večerem mám dost ticha a čas se vleče tempem mořských koníků. Po dlouhém dni na mě klesá hutný, horký vzduch. Chvěje se jako elektronický oscilátor, výboje mi nabíjí vlasy, nehybný vítr jim asi vyrval několik elektronů.
Ztráta projektil způsobuje teplotní změny v mém těle. Je mi trochu teplo, ale v mrazicím boxu už místo není.
Nohy ve vodě, tváře v ohni, horkožár jde shora dolů. Já vypařím celé jezero. Voda kolem syčí, když se jí dotknu a z chladu mi brní prsty na nohou.
Upadnout a usnout, příjemné dny a příjemné noci.

Milovala ta rána. Když pootevřela oči a v prvních paprscích zimního sluníčka, které pronikaly střešním oknem do místnosti, uviděla jeho tvář. Poklidnou a spící, s lehce zamračeným obočím. Pokaždé ji to přimělo k úsměvu. Většinou se otočila na druhý bok a vzápětí ucítila jeho paži, jak ji ochranitelsky omotala kolem těla. Což ji přimělo k dalšímu úsměvu.

Milovala ty snídaně, tlusté krajíce chleba s vrstvou medu a voňavý čaj. Teplou deku, do které se zabalila, zatímco čerstvý mrazivý vzduch proudil oknem dovnitř.

Nesnášela to loučení. Oblékání kabátu, pusu na rozloučenou. Scházení schodů.
Klapnutí domovních dveří, šum ulice.
A mrazivý vzduch.

Dva poručíci seděli na lavičce, popíjeli pivo a dívali se na plácek, který ještě před měsícem sloužil jako dětské hřiště. V dálce duněla palba, ale muži kteří hřiště obsadili, si toho nevšímali. Sundali si těžké výsadkářské boty i trička, užívali si sluníčka a ukořistěného alkoholu. Smáli se, dokonce i o mrtvých kamarádech mluvili s úsměvem.
"Příjemné dny," hlesl Steve, "psali o tom válečníci z dvacátého století, o těch dnech, kdy to šílenství na chvíli pomine a ty se cítíš naživu víc, než kdykoliv předtím."
Geen kývl hlavou a zvedl láhev s pivem: "na příjemné dny, víc naživu už nikdy nebudeme."

Po výhře nad týmem gepardů měli prasečí fotbalisté co slavit. Před zápasem je soupeři uráželi, že si na tréninku jen válí šunky. Oni však nakonec posměváčkům vytřeli zrak a získali historicky první mistrovský titul.

Oslavy hráči spojili s relaxací – společně vyjeli na týden do lázní.
„Měli jsme se jako prasata v žitě,“ pochvaloval si trenér. „Jen si to představte – tolik jídla! A ty bahenní koupele! Všichni jsme doslova chrochtali blahem.“

Personál hotelu byl s pobytem fotbalistů spokojen o poznání méně.
„Takový chlívek na pokojích jsem ještě neviděla,“ postěžovala si jedna z uklízeček. „Už je tu nechceme – ani za zlaté prase.“

Dean Fogg stared blankly at the pile of paperwork.
Goddamn Library and their bureaucratic stranglehold on magic. Makes one miss the good ol' days when all we had to worry about was the fucking Beast.
The Dean paused. Did he really just call thirty-nine fucking lifetimes of suffering and death good old days?
Yeah, I guess I did. The kids who killed the Beast managed to create a chain of fuckups fixed by even bigger fuckups. Bored gods, mad gods on the loose, and who knows what they fucked up now when fixing magic.
Time to crack open another bottle.

Je to povznášející pocit, viď? Dlouho jsi nerozlil žádný lektvar. Nepřeměnil sis boty v kámen. Nepokousalo tě monstrum a neprojel jsi poslední famfrpálový zápas, nevyvěštil sis předčasnou smrt a tví kolejní bratři nepřišli o body.
Nádherné dny, jenže se krátí. Brzo začneš měnit věci ve slizké potvory. Obličej se ti zkroutí a kamarádi tě budou uklidňovat propašovaným máslovým ležákem. Ze zoufalství zkusíš profesorce namíchat nápoj lásky, jenže se to děsivě zvrtne. A až kolem bude obcházet nerudný školník, budeš se modlit ke všem dávným stvořením, ať tvůj trest netrvá dlouho. A pak to přijde… kouzelnická maturita. Ohavně vyčerpávající celočarodějné exameny.

Klika cvakla, dveře letí-
bastlíř vchází do dveří.
Výbojku si v dílně rozsvítí
a přemýšlí, zda se mu poštěstí.

Dlouhé týdny neúspěchů
většinou ve formě výbuchů.
Přinášejí cenné zkušenosti,
jež zlepšují jeho dovednosti.

Jako stoupá teplota pájecí stanice,
bastlířova nerozvita nezůstává pozadu.
Především když osazuje drahé polovodiče,
jež špatně zapájeny přinášejí další závadu.

Vrabčí hnízdo na stole,
důvěry moc nevzbuzuje.
Okamžik prvního zapnutí,
může znamenat poslední vydechnutí.
Z obav o svůj holý život,
pod stolem se krčí jako idiot.

Tenhle výtvor opravdu žije!
Bastlíř se od ucha k uchu směje.
Tento den se velmi vydařil,
neboť všechny předchozí výbuchy odčinil.

Tanec, zpěv a hra na hudební nástroje. Dobré jídlo a pití. Radost a vzdávání chvály. Zápalné oběti a vůně kadidla. Zlato, drahé kameny, nejjemnější látky.
Přehlídka toho nejlepšího, co Izrael mohl nabídnout. Každý svátek s sebou nesl zvyky a tradice, které se staly druhou přirozeností.
Všechny měly mít jeden účel.
Jenže oči, upřené na bohatství, se nezvednou k nebi.
Uši, zahlcené hlukem, neslyší tichý hlas.
Nos a ústa, uspokojené dobrotami, nevedou nikam dál.
Formalismus zvyků ukolébává vědomím, že víc není potřeba

Proto Hospodin řekne: "Nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet."

Lidi dokážou být slepí. Vždycky si najdou nějaké racionální vysvětlení pro to, co se stalo. Třeba přírodní apokalypsa.
Nenapadne je, že to mohla být magie. Konkrétně Poseidon, který stojí proti nám ve válce. Nevidí to.
Snad tuhle válku vyhrajeme, světy spojíme, bohy porazíme a magie se konečně ukáže. Jen se to asi nestihne včas a já se musím mezi bitvami šprtat biologii. Válka není pro učitele žádná omluva. Aspoň si u toho tělo trochu odpočine, zregeneruje se a uzdraví válečná zranění.
Tak mě teď čeká pár příjemných dnů s maturitou, kterou snad udělám, a pak hned zpátky do přední linie.

Kdo by netoužil uniknout přeplněnému rozpálenému městu i nesčetným starostem s prací. Málokdo si ale tohle přání splnil tak, jako bohatí Benátčané minulých dob.
Ve venkovských vilách plynuly dny poklidně. Elegantní vzdušné budovy chránily před horkem, zahrady lahodily oku. Malby s mytologickými výjevy i sochy bohů a nymf v parcích navozovaly iluzi vysněného ideálního světa.
Vzniklo jich mnoho, jedna krásnější než druhá. Stále poskytují hezké chvíle nesčetným návštěvníkům.
Jedna však už neslouží nikomu. Nenápadná ušlechtilá bílá budova blízko silnice. Okna jsou prázdná, zahrada zpustla. Jen sochy ve vysoké trávě ještě pohlížejí přes vodní příkop na pocestné, směřující za zajímavějšími místy.