DMD č. 15 pro 15. 4. 2013. Téma: Milionový nápad

"Hej! Dostala jsem milionový nápad!" Zavolala Georgina Lucasová na své čtyři syny.
"Mamííí!"
"Copak, Lukáš už tě zase honil?"
"Ne. Já chci slyšet co si napsala!"
"A obsah znáš?"
"Obal?"
"To nevadí. Víš, říkala jsem si, že když tady jsou pořád jenom samé bitky, někde jinde to bude úplně jinak, chápeš? Třeba na měsíci víš?"
"Jééé! Mami ty jsi ůžasná! A jak se jmenujou postavy?"
"Myslela jsem že dobré by třeba mohlo být jméno Lejla Pooblozechodičová."
"Nebylo by lepší Leja?"
"Ne, zásadně ne! Ale víš jak se to jmenuje?"
"To nevím. Jak?
"To je snad jasné ne? Přece "Moon Peace"."

Když mu diagnostikovali tu nemoc, Damián tomu odmítal uvěřit. Ani když postupně ztrácel vládu nad svým tělem, nepřipouštěl si, že přichází konec. Neléčitelné nemoci, to je přece něco, co se stává těm... obyčejným. Těm, co si nemůžou pomoct magií. Jenomže i magie ho začínala opouštět. Byl stále víc závislý na jiných. Jeho přítelkyně o něj obětavě pečovala. Byl jí vděčný, to ano. Ale nenáviděl ji za to, že je zdravá a plná sil. Že se může hýbat. Že může kouzlit.
Říkávala, že by dala všechno, aby byl zase zdráv. A on jednou přišel na to, jak si to všechno vzít.

Leila si vymohla, že bude přítomná na zasedáních bjørkhallenské Rady. Mistr paměti měl sice silné námitky, že Leila není dostatečně zkušená, nemá nejmenší ponětí o vedení školy a nedosáhla ani nižšího mistrovského titulu, a tudíž že nemá na zasedání mistrů co dělat, natož aby tam mluvila – ale Sigurd z moci rektorské zasáhl v Leilin prospěch.
Tentokrát projednávali obsazení uvolněných učitelských pozic.
„Spillemand by učit mohl a chtěl, ale má na starosti pětiletého synka,“ mračila se Brigitta.
Leila zvedla obočí. „A to je problém? Proč byste... Proč bychom nemohli zřídit přípravnou jednotřídku? Pro... děti mistrů a... sirotky?“
„Kdo ji povede?“
„Já...?“

Za chvíli už všichni ví, že dvě děti nejsou na rozdíl od ostatních nejen doma, ale nikde ve vesnici.
Slova trochu bláznivého druida mají najednou úplně jinou váhu.
Skupina vyráží do blízkého lesa.
Ve změti stop se těžko hledá i zkušeným stopařům. Ano, určitě tu někdo prošel téhle noci, ale o moc říct toho říct nedokážou.
Navíc nikdo vlastně neví, kam by děti v noci chodily. Vydaly se snad hledat ztraceného šamana?
---
Stopaři i les kolem nich se rozplynou.
"Tak my už běžíme, ať stihneme autobus."
"Mimochodem, to vás opravdu nikoho nenapadlo zeptat se těch ostatních dětí, jestli něco neví?"

Měl na ni spadeno už dlouho.
Před deseti minutami se kolem něj jen tak mihla.
Mohl na ní oči nechat.
Ale teď, teď ji měl přímo před nosem. Přímo na ráně.
Byla to výzva. Pořádný kus masa. Taková se hned tak nevidí.
Drahnou dobu ji jen pozoroval.
Kochal se tím leskem, aerodynamikou, nadčasovým designem.
Musela vědět, jak tohle skončí, když zastavila těsně před jeho helmou.
...
„Co je ti?“ zeptal Jeremy Richarda během snídaně. „Jsi úplně zelenej.“
„Povím ti, co mi je. Brodil jsem se sem asi milionem mrtvých masařek! To byl zase nápad, vysvětlit Stigovi, k čemu se používá plácačka!“

Déšť se snášel s tichým šuměním k zemi. Teplá jarní přeháňka dala vyniknout jasně zelené barvě nové trávy. Vzduch voněl modrošedě a roztrhané mraky na obzoru zvaly na cestu. Poslední kapky padající vody a nedočkavé sluneční paprsky překlenuly oblohu barevným mostem. Po úzké pěšině kráčely svahem dvě osoby.
"Mami, koukej, duha!" volal nadšeně malý chlapec, který běžel napřed. "Půjdeme se podívat na konec? Třeba najdeme hrnec leprikónů a v něm milióny peněz! A potom budeme vládnout celé zemi!"
Žena se záhadně usmála.
"To není špatný nápad. Už je to dlouho, co jsem viděla konec duhy. Možná přišel čas to změnit."

Chemik: „Láska je interakce signálních molekul s jejich receptory.“
Matematik: „Láska je proměna světa v binární kód. Buď s tebou, nebo bez tebe. Jednička, nebo nula. Nic mezi tím.“
Teolog: „Láska je Bůh.“
Filosof: „Někdy je láska jediným smyslem života. Někdy se ovšem vyznačuje touhou druhého vlastnit. Vyplývá z toho, že někdy je jediným smyslem života právě ono vlastnictví?“
Fyzik: „Láska je účinný boj proti druhému zákonu termodynamiky.“
Básník: „Láska je to, co naráz zastavuje srdce a přece to není smrt.“
Biolog: „Láska je úžasný nápad evoluce, jak může organismus předat svou genetickou informaci a cítit se u toho dobře.“

Byl to nápad za všechny prachy. Koupit si škodéra 120 za pakatel a ušetřit. Alespoň se to tak nejdřív zdálo. Potom jsem zjistil, že to nemá techničák. Nema problema, říkal jsem si, když jsem podmazával při STK.
Následně jsem zjistil, že jsou sjeté gumy. No co, nový gumy, tak je koupím, že?
Spojka byla nějaká vykloktaná. Na šestým vrakovišti mě dozorce nechal vzít docela slušnou.
Brzdový destičky na odpis. No, co se dá dělat, vyměnil jsem je.
Konečně jsem se rozjel a řítil se serpentinama. A došel mi benzín. To auto žralo víc než Alfa Romeo.
Škoda 120. Milionový nápad.

Irena by nikdy nevěřila, že se někdy nechá dobrovolně prodat. Ale egyptští násoskové byli tajnůstkářstí, nastal čas zahrát si na Alibabu v roušce.
„Ani za půl velblouda? Vždyť není zas tak opálená.“ Překládal simultánně Hobbs.
„To že řekl?“ zasykla Irena.
„Hm,“ odtušil Hobbs. „Já s ním souhlasím. Velbloudi smrdí. A plivou. Co s nima?“
„Neprodávej mě pod cenou,“ napomenula hyenodlaka tlumeně.
„Pod cenou? Žádného velblouda nad tebou nevidím... ani jednoho,“ odtušil Jessie klidně a dál pokračoval ve vyjednávání.
Kdyby nepředstírala pokornou chodící zásobárnu kynosu, nejradši by ho kopla do kotníku, drzouna.
To byl taky nápad za milion, nechat smlouvat Jessieho…

„Krucipísek.“ Fay se smutně díval na horu cukru, která pohltila jeho hrnek.
„A co použít med?“
„Med do kávy? Neznabohu. A taky se blbě dávkuje. Ještě hůř než tenhle kekel.“
„Ne, když použiješ lžičku.“
„Lžička je nástroj ďábla,“ rozohňoval se Fay.
„Proč ty taky někdy nevymyslíš něco užitečného,“ otočil se na Siu „furt nějaká genetika, křížení druhů, rakety, vynálezy zkázy ale jak dávkovat cukr bez lžičky, to tě nenapadlo.“
Sia se na něj podíval a zmizel za dveřmi své laboratoře. Chvíli se ozývalo bublání, skřípání a praskání a pak se průkopník vítězoslavně vynořil.
„Co to je?“
„Můj patent. Cukr kostka.“