O svíčkách a lucernách

Skřivánek, na moři
Frances seděla na košovém ráhně, kývala bosýma nožkama a zamyšleně sledovala bílou pěnu tetelící se před přídí. Byl prosinec, ale čas jakoby se zastavil uprostřed léta. Hladina moře se nevzdouvala pod nápory ledového vichru. Déšť ani sníh ji nestudil na tvářích. Zima ji neštípala do rukou. Skřivánka poháněl kupředu mírný, teplý vánek. Sluníčko ji měkce hřálo za krkem. Nezapršelo už celé dny. Možná ještě déle.
Ne jako doma. Tam pršelo skoro pořád. Vytrvalý déšť bubnoval do okenních tabulek v uklidňujícím rytmu, když večer usínala stulená do klubíčka pod ovčí houní. Maminčina ruka ji hladila po tvářích. Tichý hlas jí vyprávěl příběhy o skřítcích, krásných princeznách i odvážných rytířích. A pak o Vánocích, když se déšť změnil v mokrý sníh, zapalovala maminka v oknech svíčky. Malé, lojové. Ty byly pro Ježíška, aby se neztratil. A taky pro pana faráře. Nikdy nezapomněl přijít. A jednu velkou. Bílou. Voskovou. Kostelní.
„To aby tatínek našel cestu domů,“ říkávala jí vždycky maminka, než šly spát. Ráno ji pak budila s vlídným úsměvem ve tváři a zarudlýma očima.
Na Skřivánkovi svíčky nikdo nezapaloval. Bylo to zakázané. Ale snad by mohla večer rozsvítit lucerničku. Nebo dvě. Jednu pro Ježíška. A jednu pro ta... pro kapitána. Aby se neztratili.
U Roba, na vrchovišti
Domem příjemně voněla rašelina a hašteření Robových dětí cinkalo Frances v uších. Dokonce i zarputilý Michael, nejstarší z Robových synů, se účastnil veselého dětského hovoru. Děvčátka dřepící u krbu se řehnila jeho vyprávění. Mladší chlapci škádlili střapatého psa a ten na oplátku radostně povrkával a hravě jim chňapal po rukou. Celá chalupa ožívala hbitými stíny v šedavém oparu. Plamínky svíček tančily v okenicích. Frances pozorovala jejich mihotavé odlesky. Upila teplý čaj z hliněného hrnku. Chutnal trochu nahořkle.
Vstala od stolu a vyšla z domu. Nemohla tam zůstat. Ne dnes. Všechno tam uvnitř příliš připomínalo domov. Ten starý, vybledlý. V domečku na pobřeží. Svíčky v oknech, jesličky na stole. Teplo zapáleného krbu. Vlídný úsměv Robovy ženy a laskavé plamínky v jejích očích. Snad v nich viděla matku. Jen matně si vybavovala její tvář. Nahradili ji jiní. Její druzi ve zbrani. Kamarádi. Tom, Ben Harvey i starý Hawkins.
Vánoce měly patřit rodině a modlitbám. Rob nebyl její rodina a modlit se už dávno zapomněla. V rodné vsi mezi pobřežím a vrchovišti byla jen trpěným vetřelcem. Zamířila k moři. Studený vítr ji štípal do tváří. Volal ji šeptavý hlas vzdáleného příboje. Stýskalo se jí. Po Skřivánkovi, po teplém grogu a tlumeném světlu luceren.
Skřivánek, na moři
Stála na zádi a upíjela z hrnku vychladlý čaj. Byl jejím jediným společníkem. Dříve ji čas nočních hlídek krátil Tom, ať už hovorem nebo jen svojí přítomností. A nikdy jí nezapomněl přinést teplý grog. Tom už ale nepatřil k posádce. Dostal svou vlastní loď, malou, rychlou šalupu. Jeho kapitánskou epoletu zapíjeli začátkem podzimu. Od té doby uplynuly dlouhé měsíce.
Čtyři údery zvonu odbily půli první hlídky. Z podpalubí k ní doléhalo vrzání houslí. Muzikantovi se už poněkud pletly noty. Nakřáplé hlasy námořníků halasně zpívaly přístavní odrhovačky. Snadno přehlušily kapitánovy tiché kroky.
„Dobrý večer.“
Lekla se když ji oslovil. Nečekala ho v tuto denní dobu.
„Dobrej večer, pane,“ odpověděla ztuhle, „nečekala jsem vás.“
Jeho plášť splýval se stíny. Oči mu svítily v matném světle lucerny.
„A já nečekal, že si vezmete tuhle hlídku. Nebyla to vaše povinnost.“
„Všechny povinnosti nemusí bejt napsaný ve válečnejch řádech. Někdo musí dávat na Skřivánka pozor, když si půlka posádky dává do trumpety.“ řekla s lehkým úsměškem.
Harris pokýval hlavou. Pak před ni postavil hrnek s tmavým, teplým nápojem. Voněl po rumu, hřebíčku a skořici.
„Přípitek?“ vyzval ji.
„Na Skřivánka.“
„Na domov.“ dodal Harris zamyšleně.
Hrnky o sebe tlumeně zazvonily a grog ji důvěrně zahřál po těle.