Dadaistický dar

Pozn.: v dějinách umění nejsem moc zdatná.
Pozn. 2: Nevím, jak je to s motorikou dětí, ale myslím, že děti zvedají ruce dřív, než chodí a až potom, co se začínají usmívat, nicméně se v dětech vyznám o mnoho méně než v dějinách umění, takže mne klidně opravte.
Dada. Dadada. Dítě žvatlalo v kočárku. Dadada. Dada. Neumělo ještě chodit, ale usmívalo se hodně a rádo. Dada. Sluníčko svítilo, nebe bylo modré, ptáčci cvrdlikali a dítě se usmívalo... nu, hodně a rádo. Dadada. Svět se na něj také smál prosvětlenou atmosférou dětství a nevinnosti. V buclatých prstících svíralo uslintaný dudlík. Dadada. Mladá maminka na lavičce houpala kočárkem a přivírala oči před světelnými paprsky, upravila si vlasy a posunula klobouk. Dada. Už se neusmívala tak hodně, ale o to raději.
Kolem šel elegantní pán, pozdravil paní zvednutým kloboukem. Dítě k němu vztáhlo ručku s dudlíkem. Dada. Salvador Dalí se usmál.