DMD č. 11. pro 11. 4. 2012. Téma: Danajský dar

„U Gargamela, co je tohle za dárek, Luciusi?“ zeptal se Voldemort a znechuceně zíral na plechovou mašinu na Malfoyově stole.
„To je takový vynález, počítač,“ odpověděl tázaný a zatvářil se zkroušeně.
„Vždyť je to mudlovské! Jak můžeš takhle urážet svou kouzelnickou hrdost!“ rozčílil se Pán zla.
„Ale pane, myslel jsem, že by se vám to mohlo líbit,“ snažil se hájit Smrtijed, „poskytuje to spoustu informací.“
„Myslím, že to zvládnu posoudit sám,“ řekl Voldemort. Usedl za stůl a Malfoy zbledl. Proč jen musel nechat otevřenou zrovna tu fanfiction s Ebony?!

Toho dne se Voldemort definitivně rozhodl zničit všechny mudly. Pro jistotu.

"Kdyby tak princezna Celestie věděla, jak mi svým dárkem zavařila," pomyslela si Twilight schovaná v křoví na kraji Everfree Forest.
V kopýtku svírala dva lístky na největší společenskou událost sezóny - Great Galloping Gala.
Samozřejmě byla ráda, že si na ni princezna vzpomněla. Ale postavila ji tím do nezáviděníhodné pozice.
Všechny její kamarádky - a poté co se Pinkie Pie podřekla i všichni ostatní poníci z Ponyville - se snažily naklonit si ji natolik, aby ten druhý lístek dala právě jim.
Zakručelo jí v břiše.
"V tuhle chvíli bych si celé Gala klidně nechala ujít, kdyby mi to zajistilo klidný oběd," povzdychla si.

"Né! U Tututatise! Proč jsi to dělal?" zakvílel Asterix.
"Chtěl jsem mu udělat radost," odvětil Obelix a zakroutil při tom omluvně nohou. "Já fakt nechtěl, promiň," omlouval se velký Gal.
"Neomlouvej se jen mě! Omluv se celé vesnici!" křičel Asterix, aby přehlušil ten hrozná rámus.
"On byl tak smutnej, když se mu ta první rozbila," zahuhlal Obelix
"Smutnej? On je pořád smutnej. Teda když nás zrovna neničí! To je veselej!" otočil se na patě Asterix a naštvaně odcházel pryč z vesnice.
"Promiň, už to nikdy neudělám." Dušoval se Obelix, když ho dohnal.
"To doufám. Už nikdy Troubadixovi nekupuj novou harfu!"

Paní Hudsonová vítala vzkříšeného Sherlocka s nadšením, které by od ženy, pod jejíž střechou žil, nikdo nečekal.

Snášela jeho extrémní nepořádnost, fidlání na housle v nejrůznějších hodinách a vědecké pokusy vyžadující části těl poschovávané v kuchyni a nejrůznější nebezpečné substance.
Smířila se s tím, že jeho životní styl je excentrický a velmi nepravidelný a v jeho bytě se střídají zástupy nejrůznějších, občas dosti pochybných, individuí a on sám kolem sebe šíří auru nebezpečí.
Prominula mu dokonce i když si z obýváku dělal střelnici.

V tuhle chvíli byly všechny jeho nedostatky zapomenuty…skoro:
„Pořád vám ale nemíním dělat hospodyni!“ zahrozila žertem.

„Pokud si teď někdo přijde pro Kitty nebo Mary, pusťte ho dál. Přijmu kohokoliv.“ Pan Bennet se usmíval.
Časem se na prahu stavení objevil příjemně vyhlížející mladík. Farář John Stuart.
Prý se s Mary seznámil na posezeních v Merytonu. Zalíbila se mu její sečtělost, šetrnost a rozvaha. Byl zjevně poněkud do světa, v lidech se nevyznal. Předpokládal, že Mary bude tou pravou paní jeho čerstvé farnosti.
Brzy požádal o její ruku. Souhlasila.
„Vskutku, pokládám manželství za velmi přijatelnou a prospěšnou formu společenského svazku. Nám oběma z toho vyplyne mnoho dobrého,“ svěřila se sestře.
Pan Stuart netušil, do čeho se vrhá.

„Z popela oheň znovu vzplane, ze stínů světlo vzejde náhle; až zkují... Ty mě vůbec neposloucháš Aragorne!“ Elrond poklepal malému dítku po svém boku na rameno, aby přilákal zpět jeho pozornost: „Jednou budeš králem, nemůžeš si dovolit nevnímat.“
„Proč?“

Oblíbená dětská otázka zasáhla elfa nepřipraveného. „Protože kralování je dar, který může být nebezpečný,“ zmohl se nakonec na vcelku rozumnou odpověď.
„Proč?“

„To je složité...“
„Proč?“

„Prostě protože proto!“ Elrondovi přetekly nervy a zanechal mladého Aragorna na lavičce poblíž úlomků Narsilu. Sám se musel jít uklidnit procházkou kolem řeky – kdo by byl řekl, že vychovávat budoucího lidského krále bude tak těžké?!

Varování: Toto drabble není kruté.

“Ty, kdo dáváš sílu a teplo...”
Kolena se zarývají do udusané hlíny. Rytmus modlitby zpívané stovkami hlasů proniká do kostí. Rezonuje.
“Ty, jehož záře odhalí každý hřích...”
Slova splývají samovolně. Nemusím jim věnovat pozornost.
“Ty, nejvyšší, nejvznešenější z bohů...”
Zatmění vrcholí. Zlomyslná mysl si se mnou hraje a připojí další verš.
“Ty, který dáváš myšlenky, jež nesmějí být vysloveny...”
Zarazím se. Nikdo si mého poklesku nevšiml. Ale nedokážu se dál modlit.
Třináct let jsem studoval astronomii. Zatmění pro mě není souboj bohů. Zatmění je jen předvídatelný pohyb nebeských těles.
Nevěřím v konec světa. Nevěřím...
“Nejkrutější z Tvých darů je pochybnost...”

Stihl už házet mrtvým prasetem, skákat po parapetech jako Batman, rozřezat veškerý nábytek v obýváku, chodit do kina na Kung-Fu Pandu, vyrábět kečupové graffiti na stěně Mollyina bytu, tulit se k Molly v posteli, mlsat Mycroftovy bonbony, mlsat Johnovy bonbony, nechat se zbít Johnem, polévat Johna vlažným čajem, líbat Johna…
A to měl za sebou teprve třetinu dubna.
Ty činnosti samy o sobě mu nevadily. Koneckonců se příliš nevymykaly jeho běžným způsobům zabíjení nudy.
K smrti nerad tancoval, jak kdo píská. Jenže co jiného mu coby oficiální mrtvole zbývalo?

Čtrnáctiměsíční dovolenou workoholikovi radost neuděláte, pane Gatiss. Skutečné důsledky vypadají takhle.

„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví...“
Rebbe Mojše Schul se opírá o chladnou zeď synagogy a kývá se dopředu, dozadu, dopředu. Býval by se touto dobou modlil ma’ariv, večerní modlitbu, ale dnes ještě dlouho nebude mít klid. Přesto cítí, že se potřebuje modlit víc než kdy jindy. Přes rty mu ale přecházejí jiná slova, svatá slova knihy knih.
„...prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají...“
Okno rudě září, ohně planou po celém ghettu, vysoké, nenasytné ohně.
„Požehnaný jsi ty, Pane, králi světa... ale proč tolik zkoušíš své věrné?“

pozn.: citace pocházejí z 5. knihy Mojžíšovy, poslední řádek je typický začátek židovských modliteb a požehnání

Poznámka: Volně souvisí s mým drabble Bolestné setkání a pracuje i s Posledním tajemstvím Jana Tleskače. Jo a je tam násilí.

Dva mladí muži se sejdou v klidné uličce.

„Máš ho?“

„Co je tohle za tón? A nechápu tyhle tajnosti,“ s těmi slovy vytahuje Rychlonožka ježka v kleci. Od té doby, co ho Červenáček přinesl z Mažňákovic půdy, se stal jakýmsi putovním symbolem Rychlých šípů. Naposledy ho dal Mirek Dušín Rychlonožkovi. A pak přišel Protektorát a všechno bylo jinak.

„Děkuji.“

„Stejně na něj máš větší nárok než já.“

Mladík se zasměje a vytáhne nuž, jenž bez váhání zarazí do Rychlonožky, který následně padá na zem. Mladík ho obere o věci a mizí do tmy. S ježkem v kleci si nonšalantně pohazuje.

Ségry narozeniny jsou vždycky hrozná událost. Matka upeče dort, mně navlečou do obleku (culím se jako idiot a kasíruju tetičky); ségra samozřejmě dostane hromadu dárků. Jak se valí po schodech s plnou náručí balíků, jakoby náhodou do mě vrazí.
„Uhni, Patricku!“
Jenomže teď… teď je ve škole. Já ne, protože jsem ráno hodil teploměr do čaje.
Na holku má ve svým pokoji neskutečnej bordel. Ty šminky, co dostala, nechala klidně roztahaný na nočním stolku. Stejně se namalovat neumí, vypadá jak televizní klaun. Otevřu první stíny – shodou náhody zrovna zlatohnědé – a posadím se k zrcadlu. Mám pro sebe celé dlouhé dopoledne.

„Brzy dostanete dárek,“ stará dáma otočila další kartu, „přinese vám jen samé neštěstí.“
Markéta se polekala. Nikdy nevěřila kartářkám, ale tahle působila až příliš věrohodně.
Věděla toho tolik…
***
„Všechno nejlepší!“
„Děkuju,“ Markéta se usmála a roztrhla ozdobný papír.
V krabičce ležel krásný medailon se zeleným kamenem.
„Zelená znamená štěstí,“ usmála se Kristýna.
***
Následující dny Markétě všechno padalo z rukou. Spálila se o žehličku, ztratila peněženku a nakonec ji srazilo auto.
Přežila to, ale měla na mále.

„Měla pravdu,“ posteskla si.
Štěstí se jí opravdu začalo vyhýbat.

Bylo to skutečně tím medailonem, nebo jen hloupou předpovědí?

A znamená přežít opravdu neštěstí?

Když mi Luthomar oznámil, že pan Antares se stane mým společníkem a bude mě denně doprovázet a hlídat, byla jsem zoufalá, ale nedala jsem nic najevo. Potřebovala jsem Luthomara a on to věděl. Proto mi dal tento „danajský dar“.

Kdo mohl tušit, že z člověka, který vypadal, že se neumí ani usmát, se stane můj dobrý přítel. Rádce, ochránce. Má vrba, která mne vždy vyslechne. A v neposlední řadě muž, který jednoho dne ukradne mé srdce, aniž bych si toho všimla.

Až po delší době jsem poznala, že ne každý dar musí být Danajským. A já jsem za něj ráda.

Rybářský kutr pomalu rozrážel vlny.
Slunce rozpalovalo palubu.
Několik stinných míst dýchalo horkem.
Nikdo je neopouštěl.

Horko nevadilo jen delfínům.
Muži v černém hábitu na přídi.
Sledoval jejich hrátky.
Trochu smutně.

Už deset let nebyl kapitánem.
Deset let nevkročil na palubu.
Nový život, práce.
Země.

Ohlédl se.
Lehký vánek mu rozechvěl vousy.
Vlasy. Skoro lví hřívu.
Usmál se. Skočil.

Nikdo se nezvedl.
Nepodíval.
V horku pluli dál
Bez ohlédnutí.

***

"Leonidas je opravdu dáreček, že?" řekl Harry. Zaklapl pouta.
Kapitán pašerácké lodi to ještě pořád nechápal.
Bystrozoři na něj obvykle nevyskakovali z moře.
Připlul dřív. Vyrušil Lva při plavání s delfíny.

Drabblátko k mé HP FF povídce Dopis. a BJB...

pozn.: navazuje na drabble Nevhodný vánoční dárek od Sid

Andrásova tvář musela v tu chvíli všem připadat jak vytesaná z kamene. Byla bledá a nehybná. Tohle bylo snad poprvé, co by nejraději přeskočil stůl a Irenu doopravdy uškrtil. Jestli na to měl chuť i někdy předtím, tak to byl jen slabý odvar toho, jaký vztek v něm bublal teď.
Leandros se naopak uculoval jak sluníčko. Poukázku hypnotizoval očima a všichni jen čekali, kdy ji samou radostí zmačká a sežere. Což by situaci okolo tohohle opravdu velmi nevhodného dárku vyřešilo s konečnou platností. Nakonec to rozlouskl sám beta.
„Víš, Ireno, já už se ladně hýbat umím. Tak ti to věnuju.“