RPF

Tohle je další z těch snů.

Wilhuff Tarkin má na hlavě čepici nejproslulejšího terronského detektiva a plášť, jaký by mu mohl závidět i jistý astmatik v černém.
Wilhuff Peter Sherlock nastupuje do vlaku. Nádraží halí oblaka páry.
Lomcuju dveřmi, ale ty nepovolí.
Parní kolos se dává do pohybu.
Neochvějně. Definitivně.
Stojím na nástupišti a sleduju, jak se vagóny postupně ztrácejí v mlze.

Čekám, ke kterému nástupišti přistaví ten můj, obyčejný, nemetafyzický žlutý vlak, jaký mě v posledních šesti měsících vezl snad čtyřicetkrát. A protože se pořád ještě zdám, ohlásí ho mírně roboticky znějící hlas Christophera Lee.
A jedu domů.
Naposledy.

Z novin na ně koukala fotografie z poslední debaty. Vítek zakroutil hlavou a odhodil je na stůl, zatímco se na něj Ivan zářivě usmál.
„Viděls, co tam ten Babiš předváděl?“ optal se pobaveně.
„Jako bych si nechal ujít jakoukoliv tvoji debatu, Ivane. Skvěles to tomu gaunerovi vysvětlit,“ položil mu dlaně na ramena, zatlačil palci proti nim.
Lídr Pirátů vděčně zasténal a opřel se do těch zkušených rukou, které mu pokaždé dokázaly ulevit.
„Ten chlap si maluje svět jako Hurvínek válku.“
Vítek se naklonil, aby se mu otřel rty o krk a zašeptal do ucha: „Přivedu tě na jiné myšlenky, slibuju.“

Když přijel Davie do Států, jeho dlouhé vlasy a rozevláté květinové šaty budily pozornost médií i fanoušků. Ale většinou ne v úplně dobrém. Potemnělé pódium a na něm kluk s kytarou, co o sobě tvrdil, že chce být Gretou Garbo, vzbuzovaly v některých přítomných touhu hodit na zpěváka nějaký objekt. Nejlépe tvrdý nebo alespoň trochu nahnilý.
Davie se vrátil do Londýna s pocitem podivného prázdna. Někteří by na jeho místě hodili kytaru do Temže. Ne však on. Nahodil make-up, na vlasy naplácal divokou červenou barvu. Nůžky mu pomohly vykouzlit jediný sexy mullet v dějinách.
Přesně tak se narodil Ziggy Stardust.

Mají mrtvolu kritika, který je všechny do jednoho strhal, v kanálu.

Jaroslav má okno. Usvědčuje ho kontroverzní esemeska Hynkovi.
Hynek má problémy se vztekem, to není žádné tajemství.
Ivan má kousající, nejspíš nebezpečné, přezrálé syrečky.
Krobota usvědčuje jeho nová odtažitost. Chová se podezřele.
Simona má za to, že na každou svini někde čeká řezník. A ptá se, jak se zbavit těla beze stop.
Klára je týmová hráčka. Pro Dejvické divadlo by položila život, jedno čí.
Martinovi nejsou nelegální praktiky pro prospěch divadla cizí. Od podvádění důchodců je k vraždě jen krok.

Nač se navzájem obviňovat, viník je jeden - Dejvické divadlo.

Já to neměla pít! Mé vnitřní oko, proč jsi mi zatajilo, že v tom sherry od Lockharta je nápoj lásky, či jaké svinstvo?! A ten přerostlý netopýr mi taky moc nepomůže, vzhledem k tomu, co vše mi ukázala má křišťálová koule:
Napřed jsem se Snapem vyšetřovala případ zlatovlasého hudebního skladatele, který zavraždil manželku. Mě.
Pak jsem s tím skladatelem prosvištěla patnáctým a šestnáctým stoletím, první světovou válkou, na šest let s ním zakotvila v Londýně a sbalila svého bratra, premiéra. Nebo švagra, šéfredaktora?
Vypadněte z mých vizí, chlapi zatracení! Lockharte, nelez sem, Snape, nekomanduj mě před matkou! Radši budu sama!

Vlastně jsem nikdy nic nenapsal. Všechno se to stalo tak, že mě můj přítel psycholog seznámil s jedním zajímavým mužem. Působil docela obyčejně. Muž ve středních letech, dlouhovlasý, tmavovlasý a pracující v antikvariátu. Zdály se mu velmi zvláštní sny, on je nazýval vzpomínkami. Připomínaly mi hrdinské eposy, které jsem miloval. Zapisoval jsem si je, hodily se mi jako kulisy k mé zálibě ve vytváření nových jazyků. Sepsal jsem takto příběhy o bozích, lásce, neporušitelné přísaze a válkách, pak jsem to vydal a nazvali to novým literárním žánrem, který začalo psát mnoho dalších autorů. A přesto jsem vlastně nic svého nevytvořil.

Bylo nebylo jedno ledové království plné děsivého ticha, kde lidé křičeli mlčením. Žil byl v tom království jeden sněhový princ. Odmalička ho vychovávali k tichosti a šedi. Hlavně nic neříkej, to slýchával nejčastěji. A protože byl poslušný, mlčel, zatímco jeho duše se plnila barvami a touhou. Nezmohl se na protest, když ho používali jako loutku. Netroufl si improvizovat, aby nebyl poznat jeho vnitřní žár. Když dostal k jedenadvacetinám nabídku, která se neodmítá, poprvé zahořel plamenem. Před očima světa vykreslil svou vášeň do ledu, na ploše zůstávaly hluboké rýhy jeho touhy. Když mu srdce ozdobilo zlato, oddechl si. Vyhrál. Mohl odejít.

Následoval jsem tě, když jsi tajně utíkal pro svátost oltářní. Skrýval jsem tvé stopy vprostřed noci, zatímco jsi zarýval kolena do kamenné podlahy budečského kostelíka. Bděl jsem u tvého lůžka, abys mohl dopřáti oddechu svému vyčerpanému tělu. Jen my dva spolu jsme sklízeli obilí, jen já jsem ti pomáhal stvořit tělo páně.
Jedinkrát jsi mi nedovolil sledovat tvé kročeje, věděl jsi, že na jejich konci tě čeká smrt. Nechtěl jsi, abych ji spatřil.
Však já pomstil tvou prolitou krev. Nelituji života, který jsem položil pro tvou mučednickou smrt. A nejmilostivější Bůh dovolil mi spočinout i ve smrti po tvém boku.

Věra neměla nikdy ráda kořenovou zeleninu a ze všeho nejvíc nesnášela mrkev. Žel, mrkve měla rodina vždy dost a matka ji přidávala snad do všeho. Věra trucovala. Matka bědovala, plakala – doba byla zlá, potravin nebylo mnoho a dcera se podle ní každým dnem ztrácela před očima.

Po válce mrkev z jejího jídelníčku zmizela. Věra se brodila sibiřským sněhem. Necítila prokřehlé prsty u nohou. Necítila ruce, které nechtěly udržet pilu. Snažila se necítit rány dozorců a jejich nenechavé ruce, které vzrušovala špinavá, nemocná, pohublá holka. Hltala chléb se slámou a pilinami, a když v boršči našla lidský prst, pouze ho vyndala.

Když vyrůstal, slýchal to každý den:
Necpi se pořád tolik!
Takhle tě žádná holka nebude chtít!
Měl bys držet nějakou dietu.
Tak kolik už jsi shodil?
A těm pěti lívancům s marmeládou jako říkáš dieta, jo?!
Takhle nikdy nic nedokážeš.
Jsi tlustý.
Po čase hubnutí vzdal.
Pomalu přibíral na váze, ale to mu nevadilo.
Vadily mu jen ty hloupé poznámky.
Bylo jich tolik, že se jednoho dnes rozhodl učinit tomu přítrž.
Sedl si ke stolu, vzal do ruky tužku a napsal postavu Sama Tarlyho, aby všem dokázal, že i tlustý člověk může vykonat slavné činy, stačí mít jen velké srdce.

Irene vtírala hojivou mast do ran. Někdy si říkala, jestli ji nevyhledávají právě kvůli tomuhle kousku nebe po bolestivém peklu.
Vrněl blahem.
Přitlačila, sykl bolestí.
„Kdo?“ vyštěkla.
„MI6.“
„Takže Mycroft.“
Jemně přejížděla prstem po stehně. Roztřásl se.
„Co když odmítnu?“ Medový hlas.
„Nedopatřením uniknou určité informace.“
Přitlačení.
„Co mám udělat?“
„Někteří lidé z Usámova okolí mají... zvláštní tužby.“
Sjela prstem po páteři.
„Mám se k nim dostat a najít jeho úkryt?“
Pokývání.
„Představím vás generálovi s vazbami na extrémisty. Od něj musíte získat doporučení dál.“
„Žádný problém.“ Olízla krev z ramene.
Sevřel jí ruku.
„Nabídnu příplatek!“
Vyškubla se.
„Možná jindy.“

"Jsou tu všichni?" otázal se Vrchlický. Sněhobílý oblak přetékal posedávajícími postavami.
"Mácha chybí," houkl uštěpačně Mrštík.
"Ale ten tu chybět nesmí!" vyhrkl Šalda, organizátor celého setkání.
"Nejspíš zas někde hyzdí krásu popisného slova," rýpl si estét Čech.
"Kdoví, co ten hyzdí," zahučel temně Erben a všichni sebou trhli.
"Myslí si o sobě kdovíco!" zavyl zhnuseně Chmelenský. "Má se za pánaboha, jen proto -"
"... Že jeho si tam dole pamatují, zatímco po tobě nikdo neštěkne," kontroval Borovský s krutou upřímností.
"Přece byste se nehádali, chlapci," ozvala se jediná žena mezi nimi. Její melodický hlas uklidňoval.
"Tak začneme bez něj," navrhl Šalda zmámeně.

„Dobrý den, to je ale dlouhá fronta. Také čekáte na přidělání klíčů?“
„Ano. Bohužel i já přispěji k vašemu většímu zdržení.“
„Nevadí. Zámečníci jsou očividně velmi vytížení lidé. A šikovní, to vám povím.“
„Jako mladý jsem chtěl být zámečníkem.“
„Co vás odvedlo od této bohulibé činnosti?“
„Matka si přála mít v rodině lékaře a los padl na mně.“
„Takže máte svou vlastní praxi?“
„Přesně tak. Zámečník ze mne nebude, ale smutek z toho mě přivedl k psaní.“
„Píšete pro veřejnost?“
„Pokud mou knihu někdo vydá, pak budu.“
„A vaše jméno?“
„Hluboce se omlouvám, ani jsem se nepředstavil, Arthur Conan Doyle.

Seděl tiše v maskérně a nechával na sebe nanášet vrstvy makeupu a protéz. V paruce mu už teď bylo neskutečné horko, byl unavený, nevyspalý, a kdyby mohl, šel by zalézt do karavanu a vybrečet se jako tenkrát u Kapitána.
Dal si vnitřní facku, dvě a bojoval dál s mikrospánkem, do kterého už sklouznul nejmíň desetkrát. Nakonec svou meditaci nadobro vzdal a sesunul se do polospánku. S leknutím se probudil, když mu někdo neočekávaně položil ruku na rameno.
Otevřel oči a uviděl v zrcadle Leeho v Thranduilovi. To mě teda poser… jak tahle nádhera mohla splodit Legolase, málem mu ujelo nahlas.