Troška naděje

Čaroděj uznale přikývl.
„Nesnažíš se mě koupit lží. Téměř to svádí, abych ti důvěřoval, můj pane.“
„Poznal bys, kdybych lhal?“
„Kdybys své lži věřil, pak možná ne.“
„Nemohu porušit zákony země, ale dám ti…“
„Šetři svými sliby, pane Rakasi. Nechci být svázán opratí vděčnosti. Dopřej mi milosrdenství iluze, že toto rozhodnutí učiním z vlastní vůle.“
Vévoda podrážděně stiskl rty. Nečekal, že mu vězeň bude odporovat.
„Nevyslechneš mou nabídku?“
„Přinesu ti kámen Etrisu. Pak si promluvíme o ceně.“
Tu noc vévoda neusnul. Hleděl do tmy, dokud se na východě neobjevil první záblesk svítání, váhavý a nesmělý jako naděje v jeho srdci.