Křídla racků protínají oblohu a jejich křik protíná ticho.
Šaretas shlíží z útesu na nekonečnou modř.
Chvíle samoty.
Ale neúnavným hlídačům neunikne.
Dnes nechal stopy. Pestré mašličky na větvích, sladkosti na kamenité stezce.
Už slyší jejich hlasy.
„Dědečku! Našli jsme tě!“
Nechá se zajmout malýma rukama a odvést domů. K Tayře a k její – k jejich! – dceři, k ostatním vnoučatům, pravnoučatům, k přivdaným a přiženěným.
Ke smíchu, který zve, aby se k němu přidal, k pažím, které touží obejmout, k pláči, který hledá náruč k utišení.
Každý večer si opakoval řadu jmen jako modlitbu.
Býval čarodějem.
Teď byl znovu člověkem.