DMD č. 7. pro 7. 4. 2016. Téma: Záblesk

Byla tma. Liduprázdné město. Jenom prach se tiše snášel městem. V tomto městě včera bylo mnoho lidí. Bylo to moderní velkoměsto s mnoha světelnými reklamami. Uprostřed města stála moderní laboratoř. Zde se pracovalo na nejzajímavějším vynálezu lidstva: Teleportu. Přišel den prvního veřejného vyzkoušení. Bylo to ohromující. Nekonečné možnosti využití. Zbývalo vyřešit poslední věc: teleportování teleportu. Akce byla zahájena. Nejdokonalejší procesor začal propočítávat nejsložitější matematické výpočty. Hluk procesoru se zvyšovala a nabíral na výšce a intenzitě. „Fatal Error: Full memory.“ Vše utichlo. Poté se ozval pronikavý zvuk. Nekonečně intenzivní světlo. Nekonečně intenzivní teplo. Nikdo nepřežil. Nic nezbylo. Zbyla jen mrtvá tma…

"Brána je aktivní, šéfe. "
"Adresa?"
"Nemáme v databázi."
"Zapněte štíty, hned!"

Tázavě na něho pohlédla, ale zároveň udeřila dlaní do velkého tlačítka na svém panelu. Od země se začala zvedat světélkující bariéra a rychle tvořila kopuli.
Náhle se zablesklo, ozval se výbuch a Fórem se prohnala slabá, ale citelná, tlaková vlna.

"Co se stalo?"
"Raketa, naštěstí nešla do středu, nestihli bychom to."
"Kam mířila?"
"Na Fórum. nezničilo by to celé město."

Pohlédli na sebe, čtyři tvrdé pohledy.

"Parchanti, chtějí loděnice," ucedila Mayra a pohlédla nahoru.
"No, naše společnost čelí nepřátelskému převzetí," zasmál se Tomas, ředitel Hefaistos Industries.

Obloha rozkvetla světly.

Bojím se chodit do postele, protože vím, že tam na mě čeká. Že se zas budu hodiny převalovat, poslouchat, jak hodiny odbíjejí, a tvářit se, že ji nevidím.
Nespavost.
Myslela jsem, že když začínám novou kapitolu, všechno teď bude jiné, lepší. Jenže život není sbírka povídek, ale spíš román s překomplikovanou zápletkou, a když už si autor dal tu práci vykreslit postavu, chvíli se s ní pomazlí.
Ležím naznak. V ruce svírám plyšového jednorožce a mě kolem krku svírá ona. Konečně se mé myšlenky začnou táhnout jako med...
Vtom mi hlavou probleskne vzpomínka tak živá, že nahlas promluvím.
„Takovej debil.“

7. 4. 2016 – Janoš Kotleba pozoruje jasný záblesk umělého původu pocházející z Europy, měsíce Jupiteru.
29. 4. 2016 – NASA potvrdila pozorování činnosti umělého původu na Europě.
23. 11. 2028 – Startuje expedice Cosmos s cílem Europa.
13. 7. 2029 – Expedice Cosmos navazuje kontakt s neznámou civilizací.
6. 10. 2029 – Země vítá delegaci Galaktické Aliance Inteligentních Ras a jednání o vstupu jsou zahájena.
5. 11. 2029 – Lidská rasa se stává součástí Galaktické Aliance Inteligentních Ras.
4. 5. 2030 – Lidská rasa je vyloučena z Galaktické Aliance Inteligentních Ras pro lhaní při vstupních jednáních, narušování galaktického klidu a míru, narušování morálky a veřejné pobouření.

"Tohle není dobrý nápad," opakoval jsem si v hlavě. Neměl jsem tušení kam, ani za kým jdu, ale co, aspoň nemusím být doma!
Vchod do toho podniku bych bez upozornění naprosto přehlédnul. Na konci místnosti bylo něco, co vypadalo jako malá knihovna. Přišli jsme k ní a najednou se otevřely tajné dveře jako z nějaké Bondovky. Měl jsem stále divnější a divnější pocit a nechápal jsem, co tu sakra dělám.
V místnosti sedělo kolem stolu několik postav. Všichni se vítali a já tam stál jako tvrdé Y. Když jsem se najednou střetl s tím naprosto odzbrojujícím pohledem v jejích očích.

V oku třpyt
v uchu cink
pod nosem kých
na paži štíp
v ústech...
... nic. Iluze skončila, ale ve tmě se stále něco leskne.
Snažíš se dosáhnout - marně.
Hledáš zdroj světla - marně.
Zkoušíš se vzbudit - marně.
Je to vůbec sen?
Světlíška ti mrkají do očí stále častěji.
Třikrát třpyt
Sedmkrát lesk
Devětkrát svit
A pak tak silně jako by před tebou uhodil blesk. Padáš. Padáte oba, ty i světlo.
Blíží se dno.
Blíží se rozuzlení.
Blíží se hladina lávy.
S výkřikem se probouzíš. Ruka ti sjede ke krku, ale tam už dávno nic nenosíš. Jen ještě níž, v srdci, vzpomínky.

Nedovolili jí mluvit, mohla se jen dívat. Nenadaná. Nechtěná. Nesměla zkazit slavnost.
Nechtěla tam být. Jen rodinná povinnost ji k tomu nutila. Předstírat radost z kouzel otcova schovance. Zatvrdit srdce.
Klevetilo se sice o podstrčeném dítěti, ale Háta byla pravou dcerou svého otce. Dokázala jít za svým stejně krutě a nemilosrdně jako on.
Některá kouzla může provést i ten, kdo nemá magii ve vlastní krvi.
Vylákala chlapce, který ji nahradil v otcově srdci, dolů k potoku. Kamenou čepelí ho ukotvila k zemi. A z jeho krve, bolesti a strachu ukradla záblesk budoucnosti.
Chtěla se pomstít. Už věděla jak ublížit nejvíc.

"Jaká historická postava je tvým vzorem?"

"Eee, Marilyn Monroe?"

"Tvé koníčky?"

"Opalování, pak čírlídink, móda a můj přítel."

Mrk mrk, šibalský úsměv.

"Životní sen?"

"Já myslím, eee, že by každá holka chtěla být modelkou Viktorija Síkrit..."

"Co pro tebe znamená krása?"

"Samozřejmě hlavně ta vnitřní! A taky inteligence."

Oduševnělý pohled do kamery.

"Myslíš, že jsi krásná?"

"Ne, ale často to o mně říkají, chichi-"

Zemětřesení. Plameny. Neprostupná kouřová clona. Křik. Davy se tlačí přes zemdlelá těla v marné snaze dosáhnout únikového východu.

"Vážení," ozvalo se shůry, "takhle vypadá Deus ex machina v praxi."
I Bůh má jenom jedny nervy.

Tma. Zvedl jsem se a podíval se nad sebe. Les. Jak jsem se sem dostal? Vtom slyším docela blízko děsivý zvuk. Vytí. Blíží se! Otáčím se a utíkám.

Nemá to cenu!

Ale když po mně první z nich chce chňapnout, vidím v dálce záblesk a vlk klesá k zemi. Pak další a další záblesky. A další a další vlci padají k zemi mrtví.
Když jsem si uvědomil, že mne nikdo nehoní, zpomalil jsem a vydal jsem se směrem, kde jsem tušil toho člověka. Chtěl jsem mu poděkovat za záchranu života. Pak jsem uslyšel ještě jeden výstřel.

A pak už nic.

Na stoleček židli, na židli stoličku. „Trochu se nám to viklá, ale dostáváme se pomalu k cíli, chlapče,“ brumlá děda. Otevřít skříňku. „Fuj, tady si ale někdo nějak potrpí na čistotu.“ Veškeré prádlo srovnané do úhledných komínků.
Je tu cítit mýdlo a dokonce i naftalín.

První přihrádka je plná podprsenek, ve druhé jsou samé punčocháče, ve třetí tuhé krepsilonky. Poctivá vlněná ponožka žádná.
Hihlík volá: „Dědo, lezu dolů, vědí o nás.“ Sesmykne se ze stoličky.

Majitelka kuchyně spatří pouze padající nábytek a pak jakousi rozmazanou šmouhu, nebo záblesk kolem kotníků. Až po chvíli si uvědomí, že jí jedna ponožka schází .

“Chcete říct, že trpasličtina má jednoslovné pojmenování pro záblesk světla odrážejícího se v mitrilu?”
“S různými přídechy podle toho, zda se jedná o světlo slunce, měsíce či ohně.”
“Takže tam, kde já vidím prasátko, vy vidíte rozdíl mezi podbělem a pryskyřníkem?”
“Podbě- cože?”
“Podběl nalevo,” ukázal Bilbo. “Pryskyřník napravo.”
“Chcete říct, že to, čemu trpaslíci říkají “žlutá jarní květina” jsou ve skutečnosti dva druhy?”
“Propána, Thorine, na jaře kvete žlutě aspoň tucet kytek! Jak si my dva můžeme někdy porozumět?”
“V tom podstatném si rozumíme výtečně,” usmál se Thorin a vetkl mu podběl za ucho. “Na ostatní máme zbytek života.”

"Dobrý den!" vypískne krejčí , jakmile jsem vstoupil. "Už jsem si říkal, že snad nedorazíte. Jsem zvědav, jak budete spokojen. Šil jsem přesně dle vašich požadavků," dušuje a pospíchá do zadní části krámu.

"To doufám. Hodlám si ho obléci pro velice speciální událost." podlejzáku, dýško ti beztak nedám.

"Jistě, jistě, tady to máme. Jsem si jistý, že opravdu ohromíte." vychvaluje krejčí dál.
Bere za zip obalu, ve kterém je nový oblek ukryt a tahá jím dolů...

Najednou, jako by se zablesklo. Nic nevidím. Jsem oslněn nádherou.

"Nebojte pane Rimmere, jsem si jistý, že na předávání důstojnického diplomu bude skutečná hvězda události!"

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či halušky nenavaríme? A môžeme aj predsedovi, keď sem zasik mieri. Dobrýho zdravia predseda. A čože nového nám nesiete?
- Ja vám donesiem. Kua chlapi, čo to bol za nápad na most fotoaparát montúvať?
- Jáj, predseda, však nám furt nadávate, že peniaze nezarábame. Tak sme chceli.
- Veruže, v novinách sme čítali,že to sa iba auto odfotí, fotka sa majiteľovi pošle a ten zaplatí.
- Zaplatí, nezaplatí. Ale to sa musí bez blesku fotiť. Viete, koľko áut už kvôli vám do potoka spadlo?

Stařena si přitáhla deku blíže k tělu, ústupek starostlivým strážím. Upírala zrak k obzoru. Právě se končil den a barvil moře do ruda.
Užívala si tuhle chvíli, kterou měla jen pro sebe a čekala, jestli jí dnes bůh odpoví. Nemohl jí vyrušit ani shon města u úpatí věže, ani muž čekající v jejích komnatách, aby si mohli promluvit o budoucnosti Sedmi satrapií.
Mezitím přemítala o dvou podobných večerech, tehdy jí bůh zeleným zábleskem napověděl. Jednou změnil život jí, podruhé ovlivnil osud světa.
Slunce zmizelo pod hladinou. Orea Pullawrová s povzdechem obrátila kolečkové křeslo a vydala se přivítat návštěvníka. Snad zítra.

První Melissina mlhavá vzpomínka byla z doby, kdy jí byly dva roky. Visela matce v náručí a plakala. Matka křičela a vytáhla z pouzdra zbraň. Její otec krvácel.
Trvalou dlouhá léta, než jí došel význam tohohle drobného střípku v paměti.
Když se s otcem setkala podruhé, zahlédla ho v přítmí kostela během své svatby a podlomily se jí nohy. Nejenom, že se za třicet let vůbec nezměnil, ale hlavně byl živý.
Plakala, když jí říkal pravdu. O matce. O Torchwoodu. O tom, že je muž, který nemůže zemřít.
Nejvíc ji bolelo, že je pro něj jenom neznatelný záblesk v čase.