Hlavou vpřed a přímo proti zdi

Ve zkratce:
Novomanželé cestují po Evropě. Muž, spisovatel, píše jejich cestovní deník. A semtam si střihne nějakou povídku. Jeho manželka, krásná, mladá, najednou začne být dost zvláštní. Nejdřív se nechá ostříhat přesně jako on, pak začne nosit kalhoty (ehm, jsme dost v minulosti), pak se nechají ostříhat oba, v podstatě na ježka, pak si začne čím dál častěji připadat jako chlapec... a začíná se jí/jim to vymykat z rukou. (Manželka je asi trans, ale to slovo tam samozřejmě nikdy nepadne.) Je to čím dál zvláštnější, on se snaží psát povídku o svém otci, jak s ním byl na lovu slona, ona na tu povídku začíná žárlit, protože kvůli ní nepíše ten jejich cestovní deník. Hádají se, nemluví spolu, jsou na sebe hnusný atd. Pak se objeví milenka - naprosto cizí dívka, kterou mu do postele přivede manželka, asi aby byla sranda. Jenomže milenka je mnohem příčetnější, laskavější a jeho spisovatelství více milující, než manželka. Ta začne žárlit tak brutálním způsobem, až jí z toho v podstatě přeskočí. Povídku mu spálí, a odjede vlakem do Paříže. A kniha končí vlastně happyendem - on tu povídku napíše znova a ještě lépe, a s milenkou je hrozně šťastný a spokojený. Což je blbost, protože je to sakra Hemingway. No, a proto vznikl tenhle drabble. Protože mu ten šťastný konec nevěřím.
(A vzhledem k tomu, že to je částečná autobiografie a Hemingway spáchal sebevraždu, tak tomu konci podle mě nevěřil ani on.)