DMD č. 24. pro 24. 4. 2018. Téma: Daně a smrt

Knihovnou znělo jemné šumění přesýpaného písku přerušované dutými zvuky. Případný náhodný kolemjdoucí by je asi nejistě přisoudil závadě na velkorypadle nebo překvašenému zelí zapomenutému v sudu. Osoba informovaná by ale nepochybovala, že jde o relativně vzácný úkaz - Smrťův smích. Začetl se do románu Mikuláše ze Slova o kolonii na nově objeveném kontinentu, která během tří století vyhlásila nezávislost na svém mateřském impériu, zavedla pokrokově federativní republiku a na důkaz své osvícenosti téměř vyvraždila původní obyvatele kontinentu.

(jako by někdo trhal plech) "Tak jediné jistoty života jsou daně a pak teprve já? Hmmm... Alberte, najdi mi hodiny nějakého vyššího daňového úředníka!"

Otvoril oči. Bolesť na hrudi pominula. Posadil sa, hviezdy vyzerali ako lampióny. Noc voňala. Vrátil sa na oslavu.
Bolo to príjemné a tiché miesto, teraz, bez ľudí. "Joe," povedal.
"Som tu, Will."
"Čím som bol starší, tým odpornejšie mi pripadali všetky istoty v živote. Že musím zostarnúť. A zoslabnúť. Že uvidím starnúť svoje deti. A to ostatné. Ale toto je celkom pekné."
"Myslel si si, že som nepríjemný ako dane?"
"Niečo také, priateľu."
Joe Black sa zasmial. Ľudia a ich pomýlené predstavy, ľudia zo sveta, čo chutí ako arašidové maslo.
William Parrish pohliadol na nebo. Hviezdy boli lampióny, a odlietali.

"Magic... it's true," Thorne breathed when the door of one of the buildings closed behind them.
"Surprised?" Aminah asked coldly. "Didn't your father have magic?"
"No."
"We don't take Americans without magic."
"He... had a thing. Family heirloom. Artifact..."
"...that we might be interested in. But why would he still be alive?"
"Maybe he isn't. Either way uncertainty is high price to pay."
"Your life is higher."
"Everybody dies. We don't leave our people to rot in enemy camps."
They looked at each other.
"Help me."
She couldn't. She was on thin ice already. Unless...
"There will be a price."

„Vybírej dobře,“ řekl Moody a zanechal Rabastana ve společnosti vlastních myšlenek v malinké výslechové místnosti v hlubinách Ministerstva. Na těžkém stole s vepsanými stopami mučení ležel pergamen, vedle něj dobře naostřený brk.
Podepisoval smlouvu se smrtí s dvojitým R. Dostal na výběr, hned jak se Raddle dozvěděl, že se vídá s Rowenou. Byla první na seznamu budoucích nebožtíků.
Po několika bezhlesných okamžicích její jméno vyškrtl a z náhradníků vybral jiné. Podepsal a pergamen zazářil rudě. Dokonáno.
„Hotovo?“ Moody se vrátil jako na povel. „Dobrý vkus.“
Rowena ho bude nenávidět, věděl to. Nemohl ale nechat zemřít dalšího nejbližšího.
Prodal Reguluse Blacka.

"Slyšela jsi to už?" Zeptá se jedna kamarádka druhé, když se v neustálém kolotoči který představuje jejich život vyjímečně sejdou nad šálkem kávy.
"No jo, Danův děda prý před dvěma dny umřel"
"Jo jo, zajímalo by mě, jak to zvládaj. Vždyť on sám musel stále ještě vydělávat."
"Doslechla jsem se, že by to měl být pracovní ůraz, takže by jim něco mohli dát.
"Tak aspoň že tak. Ty jo, hele, já už musím běžet, za chvilku mi začíná druhá práce!"
"Mě taky, tak se měj!"
A obě běží svým směrem, musí vydělávat. Stát před třiceti lety zavedl daň za smrt.

,,Prosím, to není fér! V pátek jdeme s dětmi do kina!"
Tak to budou muset změnit plány.
,,A příští měsíc odjíždíme do Itálie! Manželka se tolik těší..."
Kino, Itálie... a co tvoje povinnosti? Práce? Co daně za tenhle měsíc?
,,No... však k tomu bych se taky dostal... já to všechno doženu, slibuju!"
To sis měl rozmyslet dřív.
,,Kdy dřív, proboha?!"
Než jsi začal předjíždět ten traktor.
,,Prosím, hned jak přijdu domů, pustím se do těch daní. Ať to mám z krku."
No dobrá... co mám s tebou dělat...

,,Naskočil! Je zpátky!"
,,Tlak stoupá!"
,,Díky bohu! Zrevidujeme břicho a můžeme zavírat!"

"Mááásové koláčééé! Hóóórké párkýýý! Nááákladané krysýýý! Póóójďte si na ně, dokud jsou... eh, mrtvééé!"

"Promiňte pane..."

Malý, dokonale nablýskaný mužík v tmavém kabátku zalétl očima k listu papíru ve své levé ruce.

"...pane Kolíku, vlastním jménem..."

Další pohled stranou, překvapené zamrkání.

"...neznámého vlastního jména, řečený Aťsepicnu, mohu vás požádat o chvíli vašeho času?"

Oslovený se na mužíka díval s výrazem hyeny, která zvažuje, zda opodál klidně ležící lev je skutečně mrtvá zásoba jídla na zimu, nebo zkratka do té Velké Věčné Savany.

"Mohu vás zaujmout teplým masovým-"

"Obávám se, že nikoliv, děkuji. Jsem z berní kanceláře úřadu Jeho lordstva Patricije."

Sledoval jsem z povzdálí toho člověka, měl na sobě hnědý klobouk a režnou košili. Tvářil se poněkud unaveně, právě se pokoušel domluvit s jistým obchodníkem. Už mi zbývalo jen posledních pár chvil, po jeho odjezdu by bylo pozdě. Přiblížil jsem se, abych slyšel jejich rozhovor. Zřejmě to byl jeho známý. Rozprávěli o daňovém přiznání. Čas běžel a byli jsme na žalostně špatném místě. "No tak ať to máme rychle za sebou!" loučil se konečně majitel podniku. "Hele já to vidim, že se na to letos vy*eru. Stejně dneska umřu..." Zůstal jsem stát na ulici, sám, s těžkou zbraní v kufru.

Je zajímavé, jak i malá a na první pohled nedůležitá událost dovede změnit lidský život. A tím nemyslím třeba to, že kdyby Mette-Marit nešla jednoho dne pařit na festival, nestala by se norskou princeznou. Ani že strejce trošku píchalo na hrudníku a za dva tejdny tu nebyl.
Existují totiž i takové případy, kdy vám spolubydlící přinese bylinné homeopatikum, vy si vezmete rovnou dva prášky, aby to mělo aspoň nějakej účinek a teprve pak vám dojde, že na těch růžových tabletkách bylo vyražené velké X.

Myslím, že mi nezbývá už moc času. Tak tedy, všechny svý věci odkazuji Daně a smrt-

Série úmrtí je dovedla do Fox Valley ve státě Oregon. Kromě toho, že si kvůli tomu Scullyová utahovala z Muldera, tam žila další potenciální oběť.
V domě ale bylo pusto, dveře otevřené, věci rozházené.
V ložnici našli mrtvou ženu, jako by umřela hrůzou.
Když ji Scullyová ohledala a konstatovala smrt před třemi hodinami podle začínajícího rigor mortis, Mulder opřený o dveře prohlásil: „Jak řekl Benjamin Franklin – na světě jsou dvě jistoty: daně a smrt. A ona už asi daně zaplatila.“
Scullyová po něm hodila rukavicemi.
Ale musela uznat, že má pravdu. Tady už nic nezmůžou.
A vyrazili za další obětí.

Daně je třeba platit, to dá zdravý rozum. Školy, zdravotnictví, silnice, sociální dávky se samy nezaplatí. I úředníci a politici musí z něčeho žít.

Bohatí ať platí více než chudí. Říká se tomu sociální solidarita.

Zaměstnanec platí část odvodů státu, zaměstnavatel za něj odvádí další platby. Živnostníci musejí platit oboje.

Nestěžuje si, ač je sama bohatá živnostnice. Svou zemi miluje, s politikou sociální solidarity souhlasí.

Problém nastane, když jí konečná daňová sazba vystoupá na 102 %.

Astrid Lingrenová usedá k psacímu stroji a píše pohádku. Bude se jmenovat Pomperipossa v Zemi peněz.

Sociální demokraté poprvé po čtyřiceti letech prohrají volby.

Možná, že jsem přece jen měl zvážit, kam v životě jdu, a to mnohem dříve, něž na smrtelné posteli v posledních týdnech své existence.
Nikomu už nic nedlužím. Nikomu, jenom sobě. Dával jsem si záležet, abych nic nežádal a nemusel nic vracet. Život jsem prožil v jistotě, že mě neohrozí cizí ruka, poněvadž k tomu neposkytnu příležitost. A pak jsem se zdevastoval sám.

Můj nejlepší přítel byl starý pán z vrátnice, jehož jméno mi není známo. Když mi přál dobrý den, věřil jsem mu, a bylo mi blaženě. Dnes přemýšlím, jaké by to asi bylo, troufnout si na vyšší city.

"Tak už máme máj, lásky čas!" zasní se Tadeáš.
"Bejvávalo..." odvětí Lev.
"Taky daně z nemovitostí čas," zareaguje Jimram, "zrovna dnes mi došel mail s výměrem."
"Mně už taky, blaze tomu, kdo nic nemá," odpoví Tadeáš.
A Jimram rozvíjí úvahu:
"Kdysi jsem přemýšlel, zda by se člověk obešel bez peněz. Měl by chaloupku, políčko, trochu zvířectva, ostatní potřeby by získával výměnným obchodem. A došel jsem k tomu, že by musel platit daň z nemovitostí a finančák by mu naturálie určitě nebral."
"Daním a smrti neunikneš," konstatuje Tadeáš.
"Oponuji, pračlověk daně neměl!" reaguje Lev.
"Takže zpátky na stromy?" zamyslí se Jimram.

"Co nám Římané přinesli, co pro nás udělali? No?"
Spiklenci se na sebe podívali, ozvalo se mumlání.
"Vodovod!"
"Cože?"
"No, postavili nám vodovod."
"Aha, dobře, ale.."
"A lázně, a zavlažovací systémy a bezpečí v ulicích," křičeli zakuklenci.
"Jasně, to je všechno pěkné," snažil se vůdce vzbouřenců najít ztracenou nit.
"Daně," zašeptal mu do ucha jeho pobočník.
"Cože? Jo aha."
"Daně! Kdo si myslíte, že to platí? Přece my," prohlásil velitel s uspokojením.
"To je pravda. A navíc zabíjejí naše mladíky, co si chtějí zaházet kamením," rozvíjel slibný nápad někdo ze zadních řad.
"Tak vidíte," uzavřel velitel, "Jen daně a smrt!"

Byl nízkého původu a vysoké inteligence. Vypracoval se, až na něm závisely životy nejmocnějších lidí světa. Pohrdali jím, spoléhali na něj a měli z něj obavy (ačkoli to by nikdy nepřiznali). Balancovat na ostří nože byla zpočátku nutnost, postupem času se změnila ve vášeň. Zábava, snad i slabost. Možná přestával rozlišovat, kde jsou hranice reality. Možná své hry hrál až příliš doopravdy.

A když hraješ hru o trůny, zvítězíš, nebo zemřeš…

Ve výběru daní byl nejlepší. Myslel si, že je nejlepší i v machinacích.

Dlouho se usmíval, nakonec však prosil. Marně. Svoji žačku vycvičil velice dobře. Odměnou mu byla smrt…