Toužící po rozhovoru
I když jsem psala dvě série, myslím, že tento kousek, který nepatřil ani do jedné z nich, si právem zaslouží zařadit do výběru pro letošní rok.
Ježíškova vnoučata. Akce, kterou má smysl podporovat. Akce, které má smysl se zúčastnit. (více informací: https://www.jeziskovavnoucata.cz/sluzba/ )
Psáno na téma Malebná slova
Stále si pamatují.
Na příběhy, které vyprávěli svým dětem a poté vnoučatům.
Na slova útěchy zahánějící pláč.
Na radostné výkřiky, když slavili úspěchy svých milovaných.
Stále si pamatují.
Ale okolní svět jako by zapomněl.
Sedí či leží a koukají do zdí a vzpomínají na hlasy milovaných.
Stále si pamatují.
A doufají, že jednoho dne se otevřou dveře a v nich budou stát jejich nejbližší.
Naděje však pozvolna umírá a oni si připadají osamělí.
A pak se jednoho dne dveře opravdu otvírají. Nestojí v nich však nikdo z rodiny, ale neznámý člověk.
Nevadí jim to. S úsměvem poslouchají malebná slova cizincova.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Tohle jsem četla. Nevím,
Tohle jsem četla. Nevím, jestli komentovala nebo ne, ale hrozně mi to zajelo pod kůži. Velká pravda. Doufám, že podobně nedopadnu, to bych nerada.
Právě ta představa mi hrozně
Právě ta představa mi hrozně děsí. Ani nevím, co je horší. Žít tam sám (bez rodiny) nebo s vědomím, že rodina nechce/nemůže dojet?
Ach.
Ach.
Myslíš, že tvůj komentář to
Myslíš, že tvůj komentář to dokonale vystihuje.
Tak tohle mi ušlo, ale je to
Tak tohle mi ušlo, ale je to parádní.