Autorův výběr 2018

Někomu voní dálkou, jinému svítí červeným kobercem úspěchu.
Pro mne má tvar obrazů starých mistrů.

Podzim
Holé stromy u hřbitova. Spadané listí šustí o dětské nožky, které hrnou tu barevnou záplavu.
Zima
Rolničky, tlumený dusot koňských kopyt a svištění saní po vyjetých kolejích v závějích sněhu.
Jaro
Zurčení pramínků, když se divoce derou cesta necesta z kopců do údolí a nad tím bzukot včel právě probuzených.
Léto
Je nejkrásnějším obrazem. Pěšinka v polích vyšlapaná. Zlatavé klásky se jemně vlní lemované vlčími máky, těmi dragouny s červenou čepicí.

Pro každého je trochu jiná.
Pro mne však stále stejná, cesta k srdci.

Deník 3.8.2017

Viku.
Když tě ve dne oslovím takhle, "Viku", znamená to, že se mi v noci o tobě zdálo. Přišel jsi do mého pokoje, Viku, a místo toho, abys mě políbil, jak se to ve slušných rodinách dělá, strčil jsi mi prsty do úst. A těmi prsty, které já sál a hltal, jsi mi doputoval do kalhot a já šeptal "Viku, Viku, Viku...".
Když ti jindy na nejobyčejnější věci odvětím "Nemůžeš!", naoko vzdorovitě, myslím tím, že můžeš cokoliv chceš. Že si se mnou můžeš dělat cokoliv chceš.
Jenže ty nevidíš, neslyšíš.
Mám ti sepsat slovník, natvrdlý Viku?

Dvojice lodí směřovala do přístavu. Vrtošivý vítr vtipálek jakoby jim návrat nepřál. Vanul líně. Bez nadšení. Těžký vzduch čpěl létem umírajícím v podzimu. Betsy namáhavě krájela míle k domovu, jen co jí zle pochroumaná Siréne dovolila. Přesto postupvala vpřed. Kabel za kabelem. Míli za mílí. Přídí pevně cílila k západu a její oblá záď seděla na zvlněné hladině s neochvějnou jistotou. Zdálo se, že ji nic nemůže vyvést z rovnováhy. Přesto Frances sledovala obzor se zachmuřenou vráskou na čele. Obloha jako vymetená, bez mráčku, se nenápadně kabonila. Barometr od rána pomalu ale vytrvale klesal. Ospalý vánek se chystal k nadechnutí.

(šoupání židlí, tlumené hlasy davu v pozadí, sklenice a příbory v kontaktu)
Navrátil: Nemůžu vyprávět všechno. Už tak je v tom justice zapletená příliš.
Nora: To mě necháš tápat ve tmě?
Navrátil: Ve tmě tmoucí. (smích)
Nora: Nemůžu se přece vdát za člověka, o kterém nic nevím.
Navrátil: Zeptej se jeho, ale soukromí si střeží pomalu jako monarcha.
Nora: Ale já mám být jeho soukromí!
Navrátil: (povzdech) Řeknu ti jen tolik, že spolu máte hodně společného v oblasti (váhavá pauza) romantických inklinací.
Nora: Hm. (pauza) Pije absint?
Navrátil: (smích) Nechce, ale pije.
Nora: Tak to půjde.
(ťuknutí skla o sklo)

"Hej, no tak, vážně mě nechceš vzít s sebou? Já chci taky vidět svět!"
Zvonivě se zasmála: "Copak to jde? Nezvládla bych to..."
"Ale proč? Už mě to tady nebaví. Jsem na dně, chápeš?"
"Říká se, že život není fér," pokrčila rameny a začala se vzdalovat.
"Ale my přece nežijeme, ne? Takže bych měl mít právo taky jít!"
Smutně se pousmála: "Vzala bych tě s sebou ráda, věř mi. Ale tam dál, tam to není pro tebe. Tam nahoru nepatříš."
"Tak až příště půjdeš okolo, vyprávěj mi, jaké to tam je!" zavolal kámen na vodu, než zmizela za ohybem řeky.

Pyšný štít. Divá veža. Príkra. Lavínový štít. Škaredý žľab.
Niektoré hory dávajú jasne najavo, že vám môžu kedykoľvek ukázať svoju nevľúdnu tvár.
Plačlivô. Tiesňavy. Veľké závraty. Tesná rizňa. Smutné sedlo.
Nečakajte, že to bude prechádzka ružovým sadom.
Úplaz. Čierťaže. Strungový príslop. Magura. Ostredok.
V ich menách sa zrkadlia zabudnuté slová generácií, ktoré sa dávno pominuli.
Len raz za čas, ďaleko od rušných vychodených chodníkov nájdete mená, ktoré sú ako šibalské žmurknutie: pozri, ako sa to tu volá, oni to dali dokonca aj na mapu!
Orgoňova kýčera. Huňavá. Sedlo Parichvost. Papajova Kykuľa. Gáborov zadok. Hrubá zliezajňa.
Vyplatí sa ich navštíviť všetky.

K sedmým narozeninám chtěl Mael Tongaki od mámy bubínek.
Celé dva měsíce o tom mluvil.

Teď vstoupili do obchodu s hudebninami.
Těšil se.
Pak ON prohlásil: "Tohle musíš mít!"
Zaprosil: "Ale já bych rád bubínek..."
"NE! Žádnej pitomej buben - TOHLE. Za každou cenu!"

"Maminko? Já bych chtěl radši tamtu kytaru."
"To si ze mě děláš srandu, celou dobu meleš o bubnu a teď bys rád kytaru? Navíc je na tebe velká."

"Nešlo by přecijen..."
"NE! Za každou cenu!"

Chlapeček prosil, sliboval, žadonil, brečel.
"No co mám s tebou dělat, hlavně už mlč!"

Odcházel z obchodu s úsměvem. Brečel jenom uvnitř.

Zaslechla jsem nové slovo. Je divné. Za nic na světě nemůžu přijít na to, co by mohlo znamenat. Možná má ten člověk moc tet... Ale to asi nebude ono. Protože tety já mám taky. I strejdy. Všechny lidi mých kámošů, co spolu chodíme na nedělní procházky. To bych mohla být klidně třeba strejdovaná, ne?
Taky mě napadlo nakouknout do naší koupelny, jestli náhodou někdo právě nevlezl do této vany. Jenže tam vůbec nikdo nebyl a navíc mi došlo, že vanu nemáme. Jenom sprcháč, co mi v něm moji lidi myjou nožičky…
Tak už nevím. Mohli byste mi to někdo vysvětlit?

„Heslo,“ ječí Megan ve dveřích na Teddyho, který přichází ke Snapeovým na návštěvu.
Ten protočí panenky. Kde to ta holka vzala? Jako by nestačila stále se měnící hesla k nebelvírské společenské místnosti. To je pořád samý Kulový blesk, Kometa tři osmdesát, Vronského finta...
„Zlatonka!“ zkusí.
Megan se mračí.
„U nás přece nevymýšlí hesla strejda Harry.“
„Veritásérum!“ druhý pokus.
„Ani táta!“ vrtí hlavou Megan.
Teddy je bezradný. Heslo vymyslela Hermiona? Název nějaké knihy? Ale ani to nefunguje. Nakonec se vzdá.
„Já fakt nevím, prozraď mi ho.“
Megan se zlobí, vždyť je TAK jasné. Stačí vědět, že heslo vymyslela ona.
„Přece TEDDY.“

Každý dům má paměť. Od položení základů, od první vztyčené zdi. Od chvíle, kdy vsaje výdech prvního obyvatele, jenž překročí práh, po truchlivé ruiny zbořeniště.
Všechno zůstává vepsané do stěn. Dusné horko a pot nekonečné dřiny. Otisky rozpraskaných dlaní. Neodbytné hučení strojů. Stále vnímá jemné chvění v základech. Neslyšnou ozvěnu dávno umlklých hlasů. Přátelství i řevnivost, obětavost i zášť, důvěrně sdílenou ženskost, až se zdá trochu nepatřičné pátrat dál. Muž je nevítaný vetřelec. Muži domu přinesli zmar, opuštěnost a tichý smutek.
Jak proniknout do hloubky, jak v nánosech celého století odhalit jedno tajemství?
Zůstává skryté pod železem a němým betonem.

„A co když řekneme ne?“ rodiče nevěřícně zírali na ošetřující doktory.
„Budeme se soudit.“
Maminka pohladila chlapce po hlavě. Nechápala to. Nikdo přece nemůže dát nemocnici za pravdu. Snaží se je soudním procesem jen zastrašit? Možná. Ale oni neustoupí.
---
Nevěřila svým uším. Opustila soudní síň a rozplakala se manželovi na rameno. Nerozuměla tomu. Měla pocit, že je to vše jen zlý sen. Copak jejich názor nikoho nezajímá? Copak má stát právo jen tak zabít nevinného člověka? Nemohla tomu uvěřit.
Rozsudek zněl jasně. „Není v nejlepším zájmu dítěte pokračovat v léčbě, ani jej za tímto účelem převážet do zahraničí.“

Dnes zemřelo.

Třiadvacet let kráčel po cestě plné výmolů. Šel se skolněnou hlavou. Potom se cesta změnila. Ze dne na den. Teď byla široká a prašná. Přesto se mu nelíbila. Po jejích okrajích se objevovaly praskliny od sucha, až popraskala celá. Potom se všiml malé úzké pěšiny. Odbočil a vydal se po ní do neznáma. Dlouhé týdny se prodíral bodláčím a ostružiním, až ji uviděl. Ležela před ním, čistá a svobodná. Rovná bílá silnice se táhla od obzoru k obzoru. Ruce přátel mu pomohly na ni vstoupit. Začal věřit. Netušil, že za pár desítek mil se lomí vlevo a barví rudou krví.