V údolí růží 17. - Šplhající hvězda

Je čas plakat i čas smát se,
čas truchlit i čas poskakovat.
Kazatel 3;4

Veverušku zaujala ji kazatelna. Chtěla na ni vyšplhat.
„Tam bych radši nechodil,“ ozval se za ní Stopař, „pokud nechceš, aby ses zřítila dolů.“
Šplhat se na starou kazatelnu nebylo totiž úplně bezpečné. Alespoň rodiče to vždycky tvrdily svým dětem, nejspíše, aby z té výšky nespadly a neublížily si.
Veveruška nebyla malé dítě a nedala se. Z kazatelny byl pěkný rozhled po kostele. Jak tam stála, zbloudilý paprsek slunečního světla nalezl její zlatovlasou hlavinku a dívka zaplála jako ta nejzářivější hvězda.
Byl čas se užasle smát.