Poutníci z brdských lesů

Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec.
Zjevení 22; 12-13

Ve škvírách kamenné mohyly rostl mech. Maličký hnědý ptáček poskakoval po zelených polštářcích a štěbetal. Šustící bukové listí prozradilo kroky. Ptáček roztáhl křidélka a nebylo ho.
Kněz vzhlédl k nebesům. Paprsek slunce pronikl skrz větve stromů a pozlatil jeho tvář, pohladil korálky růžence v sepjatých dlaních.
Kněz se modlil a kráčel k mohyle připomínající skon velikého muže. Tajemství utrpení Kristova, pozvedalo mysl plnou vyslechnutých slov. Každé z nich, které rozechvívalo srdce i duši, svěřoval Tomu, který vládne nade vším. Tomu, který jednou rozdělí ovce od vlků.

Tzv. Posraný kámen lze nalézt na okraji lesa. Urbář z roku 1740 ho jmenuje jako „tak řečený usraný kámen.“
podle Petr Prášil – Rožmitálsko na starých pohlednicích a fotografiích

„Podivné jsou cesty lidské, ještě podivnější jsou cesty Boží,“ začal Kněz kázání při mši svaté. Stál u skalky, na které mu Ministrant se Světcem připravili provizorní oltář.
Kněz měl ve tváři úsměv a lehký ruměnec. Cesty Boží jej dovedly až ke slepencové skalce, jakých bylo v Brdech plno. Tato však skrývala kovový hříbek a záhadu, jak důstojně dokončit kázání na skále s neslušným názvem. Kněz však neochvějně věřil v pomoc Ducha svatého.

Křížky v okolí Voltuše připomínají obavy, naděje a touhy po smíření, které prožívali naši předkové.
Marie Mírková v „Oslavy 120. výročí SDH Voltuš spojené s II. sjezdem rodáků a přátel Voltuše“

Jaké asi touhy se honily hlavou nešťastného skladatele, když kráčel po stejné cestě jako nyní mladí poutníci? Jaké myšlenky asi trápily jeho trýzněnou hlavu?
Pomni, poutníče, že prach jsi a v prach se obrátíš…
Veveruška snila o světle svíčky, která snad svítila Rybovi na notový papír, když komponoval svá díla. Křížek na okraji pole její sny na okamžik obrátil k věcem posledním. Duše snílka však brzy ulétla k nebesům.

Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.
Matouš 5;3
Líné letní odpoledne se pomalu měnilo ve stejně lenivý večer. Poutníci nespěchali. Cesta od kaple vytrvale stoupala a oni ji následovali.
U hasičské zbrojnice potkali staříka oblečeného do sepraných hnědých manšestrových kalhot a montérkové bundy. Vyhublá tvář a oči zapadlé hluboko v očních důlcích svědčily o veliké chudobě, ale i o smíření se životem.
Starý pán měl před sebou kárku naloženou několika kousky dřeva. Odpočíval a z dlouhé chvíle se dal s poutníky do řeči.
Když se rozloučili, pohlédl Kněz na Lovce a Ministranta. Naznačil otázku. Přisvědčili očima.

Jsme tak uspěchaní, že pokud si něco opravdu zasloužíme, tak věčný odpočinek.
Biblické aforismy Pavla Kosorina

U pomníku padlých z obou světových válet rostly dvě statné lípy. Pod lipami rostávaly za příznivějšího počasí hřiby. Teď tam nebyla ani jedovatá muchomůrka. Pod lavičkou se povalovalo několik matek.
„Zmatek z matek,“ zabručel nesrozumitelně starý pán a pomalu prošel po návsi. Tak pomalu, že ho ani jedoucí auto nepřimělo zrychlit kroku.
Staříkovo tempo kontrastovalo s rychlým klokotem bujícím dole ve městě. Jeho život se v tomhle podobal ráji. Spěchat neuměl, přesto mu byl věčný odpočinek blíž než ostatním. Lovec se na něj usmála.

Zůstalo-li kde torzo z Rybových skladeb, pak to plným právem platí o komorní a symfonické tvorbě.
Jan Němeček v Hoyerová Ivana – Jakub Jan Ryba

Rozbitou starou cestu používanou již jen traktory a jinou zemědělskou technikou lemovaly stromy. V jejich korunách preludoval vítr.
Motýlkovi jeho píseň připomínala skladbu, kterou regenschori zahrál na Rybovy varhany. Její název si dívka bohužel nezapamatovala, neboť byl v latině. V hlavě jí však utkvěla slova „... hraná jednou za sto let.“ Nebo to bylo poprvé po sto letech? Či dokonce po dvou stech?
Motýlek si v srdci si uchovala pouze jímavou krásu tónů. Slova jí připadala nicotná.

Patrně nešlo o čin ze zoufalosti, ale o tzv. bilanční sebevraždu, tedy o čin zcela racionální a dlouhodobě připravovaný.
Ivana Hoyerová - Jakub Jan Ryba

Světec kráčel s hlavou skloněnou. Příliš nevnímal svět kolem sebe, jak umytý letní bouřkou září jasnými barvami. Zamyšlené oči dávaly tušit neveselé myšlenky.
„Otče, mohu se zeptat?“ oslovil Kněze. Ten přisvědčil. „Jakub Jan Ryba se zabil sám. Pohřbili ho na morovém hřbitově… Je sebevražda opravdu neodpustitelný hřích?“
„Není. Sebevražda je často páchaná v nějakém změněném stavu vědomí, ve chvíli, kdy ten dotyčný nevidí jinou cestu. Věřím tedy, že milosrdný otec ji může odpustit,“ odpověděl Kněz.

„Rybova podobizna je však jen smyšlenkou z 19. století, neboť autentická podoba Jakuba Jana Ryby není známa.“
podle knihy Jan Čáka – Toulání po Brdech

Hrob Jana Jakuba Ryby stíní dvojice jasanů. Sklánějí se nad rovem slavného skladatele, jakoby ho toužily chránit. Na pomníku jsou zaznamenána data narození a úmrtí, dokonce je tam i podobizna rožmitálského kantora. Z medailonu hledí tvář, která je však výplodem představ z devatenáctého století. Skutečná podoba Rybova obličeje zůstává zahalena tajemstvím.
Čtyřicet let po skonu uštvaného génia bylo přísně tajné i místo jeho posledního odpočinku. Jelikož si Ryba sám sáhl na život, pohřbili ho v polích.

Je čas plakat i čas smát se,
čas truchlit i čas poskakovat.
Kazatel 3;4

Veverušku zaujala ji kazatelna. Chtěla na ni vyšplhat.
„Tam bych radši nechodil,“ ozval se za ní Stopař, „pokud nechceš, aby ses zřítila dolů.“
Šplhat se na starou kazatelnu nebylo totiž úplně bezpečné. Alespoň rodiče to vždycky tvrdily svým dětem, nejspíše, aby z té výšky nespadly a neublížily si.
Veveruška nebyla malé dítě a nedala se. Z kazatelny byl pěkný rozhled po kostele. Jak tam stála, zbloudilý paprsek slunečního světla nalezl její zlatovlasou hlavinku a dívka zaplála jako ta nejzářivější hvězda.
Byl čas se užasle smát.

Po požáru ze dne 18. března roku 1933 zůstaly z kostela stát jen holé zdi.... Záře požáru prý byla vidět až na Rokycansku.
Petr Prášil – Rožmitálsko na starých pohlednicích a fotografiích

Po prohlídce varhan, na kterých poprvé zazněla Česká mše vánoční („A nejen ona,“ zdůraznil varhaník. „Je poněkud tristní, že je Jakub Jan Ryba znám jako autor jediné skladby. Napsal i velikonoční mši a další skladby.“) nahlédli poutníci do kostelní věže, kde ohořelý trám připomínal meziválečný ničivý požár.
„Již čtyři měsíce po požáru byly na věž instalovány zvony,“ vyprávěl varhaník.
„A od té doby spolu stále vyzvání…,“ zabásnil si Kněz.

„Na zdejší faře působila celá řada významných kněží. Václav Hájek z Libočan, …, zde působil v letech 1524-27.
Petr Prášil – Rožmitálsko na starých pohlednicích a fotografiích

Na prostranství mezi farou a kostelem se poutníci setkali nejen s místním duchovním správcem a majitelem již zmíněného psa, ale i se zdejším regenschorim ve vzrušené debatě.
„Stejně si myslím, že jsou to vzdušné zámky,“ říkal právě regenschori. Farář přisvědčil. Vtom si všiml příchozích.
„Dobrý den,“ pozdravil je. Nebyli mu zcela neznámí, neboť některé z nich vídal o nedělích v chrámě, ostatní mu Ministrant představil.
„Mohl byste nám udělat kratší prohlídku, prosím?“ požádal Kněz varhaníka.

"31. ledna, ve dvě v noci, Don Bosco končil pozemskou pouť."
Teresio Bosco - Don Bosco

Během polední pauzy se hovor stočil na úctu k relikviím.
„Já tenhle ostatkový byznys nikdy nechápala,“ přiznala Lovec.
Kněz pokrčil rameny. „Rozumím, ale víra v moc relikvií je v církvi odedávna.“
„Vím, ale když byla v republice socha Dona Bosca s kostí z předloktí, myslela na to, že by z ní šla extrahovat DNA Dona Bosca,“ zaculila se Lovec. „S kamarádkou jsme přemýšlely, jak tu kost získali. On není mrtvý tak dlouho, aby na ní nebyly zbytky svalů. Nějaký nejen periferně viditelný zbytek bicepsu třeba.“

„Je čas zabíjet i čas léčit,
čas bořit i čas budovat.“
Kazatel 3;3

Byl nádherný letní den. Poutníci opustili památnou lípu a pokračovali dolů po aleji pojmenované po české královně. Slunce zářilo a v korunách stromů se proháněl vítr.
Veveruška se toulala po louce svažující se k Podzámeckému rybníku. občas se shýbla, aby obdivovala nějakou květinu. Z kopretin si uvila věneček, pampeliškový posadila na hlavu Motýlkovi.
Potom objevila šedavý pelyňkový trs. Otrhala téměř všechny rostliny.
„Proč trháš ten plevel?“ zeptal se Stopař.
„Je léčivý. Bude se hodit, pokud nám nebude dobře.“
„Je čas léčit i čas trhat,“ citoval Kněz.

Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat.
Kazatel 3; 2

Seděli pod památnou lípou královny Johanky. Kněz listoval misálem a připravoval si kázání. Ministrant se Stopařem měřili obvod kmene pomocí provázku a pravítka na deskách Lovcova zápisníku. Veveruška zkoumala mechorosty. Světec se procházel zlátnoucím obilím. Najednou upadl.
„Fuj!“ vykřikl.
„Co se děje?!“ vzhlédl Ministrant od měření.
„Spadl jsem na zdechlinu!“ prskal Světec.
„Vyper si gatě v rybníce,“ poradila mu Lovec.
„Nemám náhradní,“ bránil se.
„Půjčím ti kraťasy, nebudeš naostro,“ na to Stopař.
„Byl to zajíc, řekla bych. No, budiž mu to počítáno za smrt,“ uzavřela Lovec.