DMD č. 15. pro 15. 4. 2019. Téma: Nejzářivější hvězda

Jestli mi přišlo Tomášovo chování dosud divné, tentokrát jsem nevycházel z údivu. Měli jsme práce až nad hlavu. Padali jsme na hubu a on se rozhodl večer vyrazit do hudebního klubu. Naštěstí s ním šla Nela a tak jsem se o něj nemusel strachovat.

Po celý večer jsem s Nelou udržoval spojení. Hlásila mi vše, co dělal Tomáš.

Jen jednou s ním nebyla. To ve chvíli, kdy si s ním chtěla promluvit hvězda večera. Nejoblíbenější zpěvák posledních let. A shodou okolností Tomášův bývalý spolužák z gymplu.

V tu chvíli jsem neměl žádné podezření.
O dva týdny později vyšla pravda najevo.

Nikdy by nevěřila, že v jejím životě přijde chvíle, kdy bude většinu svojí práce odvádět v noci.
Na druhou stranu, nevěřila by spuštění věcí, které se staly.
Když se plížila bez lampy, nebo procházela lesními cestami, byla vděčná za každou hvězdu na nebi.
Tu nejzářivější si vybrala jako ochrankyni, ať si kněz říká, co chce.
Nikdy nebyla romantická, na to neměla čas.
Doufala, že si své štěstí vyslouží tvrdou prací a rozumem.
Když uviděla svůj odraz v Jindřichových očích, v pohledu, který říkal, že pro něj je nejjasnější hvězdou na nebi, ještě zdaleka netušila, nakolik se jejich úděl ještě změní.

Zapadlo slunce. Loď plula po širém moři. Kapitán cítil lehkou nervozitu z první plavby přes oceán.

Zásoby se pomalu chýlily ke konci, proviant zbýval již jen na jeden až dva týdny. Situaci také nepomáhaly mraky, které omezovaly možnost orientace pomocí hvězd, takže noci byly vždy příležitostí k ztracení kurzu.

Během noci přecházel kapitán po kajutě a zvažoval možnosti. Ukliďnoval ho ale fakt, že jeho posádka se skládala ze schopných a sehraných mužů. Jistě jsou na správném kurzu.

V tom uslyšel od prvního důstojníka zvolání "Světlo, světlo před námi".

Na obzoru zářil maják. Kapitán věděl, že již vše bude v pořádku.

V komnatách Nebelvíru probíhala bouřlivá oslava. „Nandali jsme jim to!
Rozmázli jsme Zmijozel na celý čáře!“

„Si piš! Vždyť hráli jak lemry!“

James a Sirius si přiťukávali dýňovou šťávou, Remus uznale pokyvoval hlavou a Petr se držel stranou.

Potter zářil. Jeho jméno skandovali žáci téměř všech kolejí. Profesoři vyjadřovali uznání nad takovým talentem. Jenže Jamesovo světlo pohasínalo v blízkosti té nejzářivější hvězdy, nové primusky.

„Brácho, tu holku bych chtěl.“

„Ta si o tebe neopře ani kolo, kámo. Zapomeň konečně na Lily Evansovou,“ radil mu Sirius.

Nedal si říct, usiloval o ni nenápadně. A jednoho dne vyslovila to nádherné slůvko: Ano.

Nezáživné!
Neexistovalo lepší slovo, kterým popsat tu bezbřehou nudu, níž je učitelé vystavili tímto otřesným a po všech stránkách zbytečným několikadenním výletem do přírody.

Třináctiletý Andrija skutečně nechápal, proč si jeho matka myslela, že by mu to mohlo být jakkoli prospěšné. Stačilo, že trpěl na své škole každičký školní den!

Aktuálně intelektuálně strádal při lekci astronomie. Učitel hovořil o Jarním trojúhelníku. Regulus, Spica, Arcturus, tři nejvýraznější hvězdy jarní oblohy, základní orientační útvar. Jen naprosto podprůměrný jedinec by to nedokázal najít…

„Kdeže je ten Velký vůz?“ tápal Wilhelm.
„Měsíc bych poznal,“ soudil Hans.

Nezpochybnitelný důkaz, že jeho spolužáci jsou beznadějní idioti.

Když Madame Edith dozpívala a hosté Reného kavárny si začali vyškrabovat sýr z uší, Monsieur Alfonse jí předal obrovský pugét, ze kterého ovšem opomněl sundat černou stuhu.
„Byla jste úchvatná, madame Edith. Smím vás pozvat na vyjížďku?“
„A hned potom si zajít na ušní,“ dodal pro sebe René.
„Uvádíte mě do rozpaků, Monsieur Alfonsi,“ pronesla dramatickým tónem Edith, „jsem vdaná žena.“
„Ach, ovšem. Kdyby se nejzářivější hvězda Nouvionu projížděla pohřebním vozem s cizím mužem, ohrozilo by to její pověst,“ řekl omluvně funebrák.
Na to se znovu ozval René: „A dalo lidem falešnou naději, že by tu konečně mohlo být ticho.“

Bolest tě trhá na kousky. Máš pocit, že se nenadechneš. Snažíš se počítat do deseti, ale už u čtyřky zapomínáš jak dál. Chce se ti řvát. Chce se ti plakat.
Přichází s mnohem větší razancí a čím dál častěji.
Další nápor bolesti uz prostě nemůžeš zvládnout.
A když už vysílením omdléváš...ustane.
Přemýšlíš jestli můžeš věřit tomu, že to skončilo, ale pak to uslyšíš.
Donutiš se posledními kousky svého bytí otočit hlavu po hlasu a otevřít oči.
A v tu chvíli to víš.
Máš před sebou tu nejzářivější hvězdu na světě. Je jen tvá.
A ty ji už nikdy nepustiš.

Na klidných vlnách se pohupuje kapitán s jeho Aquilou. Posádka si brouká už jen polohlasem. Je překrásná noc. Moře šeptá slanou ukolébavku. Connor se opírá o záď své lodi a zírá na čistou oblohu. Jeho pohled se zaměřil na tu nejzářivější hvězdu. Vzdaluje se od ní. Proč na cestě za svým cílem ztrácí své touhy? Rád bych jednou viděl celý svět, pomyslí si. Jaký je asi ten, ze kterého přicházejí? Zná ta města jen z vyprávění svých přátel. Určitě jsou všechna krásná. Řím, Vídeň, Praha, Londýn, Paříž. Ano, dal by teď cokoli za změnu směru. Zamířil by k Notre Damu.

Následoval nejjasnější hvězdu na obloze, aniž by znal její název. Ale ukazovala se každou noc a Jack teď cestoval hlavně v noci. Naučil se být spiklencem tmy a všech těch nezvyklých nočních zvuků. Snad ho směruje k lepším zítřkům, namlouval si.

Jenže ho dovedla k dalším lidem. Držel si odstup, který považoval za bezpečný, a pozoroval. Byli to zase jen samí muži, homogenní skupina přeživších, jako by už pro živé ženy nebylo v tomhle světě místo.

Vyčkával a v žaludku mu kručelo. Nemohl za nimi jít.

Ale nejjasnější hvězda na obloze ho i další noc dovedla zase o něco blíž.

Bylo mu patnáct, když se dozvěděl o „nejzářivější hvězdě na východě“ – magickém majáku pro správně smýšlející, Grindelwaldově hlavním stanu kdesi napravo od Británie. Celé léto strávil hledáním způsobu, jak se tam dostat, a celý následující školní rok doučoval ty hloupé spratky, mladší spolužáky, aby měl dost peněz na cestu. Pravda, fondy musel doplnit i několika krádežemi. Bylo to pro vyšší dobro. A také ho to vždycky bavilo.
Vybavený znamením relikvií smrti a několika přístupovými hesly stanul jednoho soumraku na magické hranici.
Z ničeho se oddělila postava. Muž si ho pochybovačně změřil. „Co jsi zač?“
„Rojvol Raddle. Přijel jsem na stáž.“

Doktor fascinovaně hleděl na rozmazaný obrázek - první pozemskou fotku černé díry. Soustředil se na nejjasnější část akrečního disku. Měl podezření, že ten nebyl způsoben jenom relativistickými efekty.

``Pětapadesát milionů světelných let,'' zamumlal. ``To by odpovídalo.''

Doktor si povzdechl. Procházel data z Event Horizon Telescope, která opatrně ukradl minutu po zveřejnění fotky. Důkaz, i když rozmazaný, se zdál nezpochybnitelný.

Roztržitě se opřel o centrální konzoli, přičemž zavadil o několik spínačů. Tardis sebou trhla a zvuk materializace naplnil řídící místnost.

Doktor nezareagoval včas.

Poslední, co viděl, byla silueta Pařížšké katedrály.

První, co viděl, když se probral, byly plameny ve středověce vypadajícím podkroví.

Otázka je již zodpovězena. Titul se podařilo hned v následující sezóně obhájit a Kometa dělala čest svému jménu, kdysi přezdívce, v současnosti názvu oficiálnímu. Neboť zářila nejvíce ze všech týmů.
Namlsaní fanoušci volali po zlatém hattricku, ti realističtější si uvědomovali, že každá série jednou skončí. A tak se i stalo. Letos byl v semifinále soupeř lepší. Na Kometu zbyla nepopulární pomyslná bramborová medaile.
Inu, každý rok není posvícení. Extraliga má více špičkových týmů, nikdo nemůže být na vrcholu věčně. Šance pro příští sezóny tu je. A i kdyby se další titul dlouho nezadařil, naše fanouškovská generace si svou slast užila.

Už jsem zkusila snad všechno.

Naučit se hrát na trombón, žonglovat, laponštinu, taky karate, akvabely, scénický tanec, keramiku, vytrénovat šneky na závody, psaní krátkých textů, karuselové podvody, pojídání párků v rohlíku na čas, lukostřelbu, pěstování bonsají, country tance, pečení marcipánových dortů s motivy Harryho Pottera, spartan race, háčkování, hacking, origami, sudoku, Go a další zábavu z Asie, jódlování, vyřezávání figurek pokémonů ze dřeva, lití olova nejen o vánocích, tetování bezsrstých koček, FarmVille, lovení sumců, vystříhávání výjevů z historických bitev v pubickém ochlupení, klonování papouščích embryí.

V ničem jsem ale nevynikala.

Slyšela jsem, že ISIS pořád nabírá, tak snad konečně zazářím.

Když se na obloze objevila ta nejzářivější hvězda, všichni vesničané ze Stoských plání byli u vytržení. Hleděli s očima navrch hlavy a vzrušeně na sebe pokřikovali.
Chlapi v hospodě se vzácně shodovali, že ta hvězda je velmi dobré znamení. Rozhodně to ale byl dobrý důvod, proč si na oslavu dát o nějakou tu skleničku víc, než obvykle.

Podobný chaos zažila Neviditelná univerzita naposledy tehdy, když si vzal Kvestor omylem místo svých pilulek ze sušených žab pilulku, kterou arcikancléř zabavil jednomu ze studentů. Díky Hexovi věděli bezpečně, že ta kometa míří přímo na ně. A něco takového není nikdy dobré znamení.

Drahá Dezinvektilo,

v historii jsme jako pokušitelé několikrát zaspali. Třeba před lety, když se objevila hvězda.
Kdybychom se tehdy opřeli do práce, lidé by vyprávěli, jak tři přivandrovalci z východu společně s tuláky z Nazaretu způsobili v Betlémě a okolí genocidu. Protože kdyby mudrci neřekli králi, kdyby Josef s Marií nešli zrovna do Betléma… Také by pěstouna a nepřítelorodičku nevpustili do Egypta, protože kdo přichází z míst, kde se vraždí, je možná vrah...
Lidé rádi zaměňují vinu, příčinu a souvýskyt.
Lidé rádi obviňují.
Kdybychom si tenkrát dali záležet, nakonec by z něčeho obvinili i tu hvězdu.

Tvůj milující strýc Zmarchrob