1. kapitola

Křehká konstrukce; pletenec schodišť, plošin a zdánlivě tmavých zákoutí. Láká k prozkoumání, k dravé hře i ke klidnému odpočinku. Křehká na pohled, postavená z bambusu, vlastně jen z trávy. Struktura střechy připomíná sukni skleněné baletky.
***
Počátek dvacátého století, konec října. Vladivostok. Nikolaj Bulkin, generál carské armády, je ode dneška otcem malé Jelizavety. Domem zní hlasitý pláč a tichá ukolébavka. Julija Fjodorоvna svírá novorozeně v náručí. Dávno se vzdala naděje, že jí Bůh ještě dopřeje dceru — před několika týdny oslavila třicáté narozeniny. Ale teď, teď je šťastná, okouzlená, zamilovaná. Děvčátko konečně usíná a Julija, když ji pokládá do postýlky, slibuje, že své dušence splní všechna přání.
***
Jelizavetě je už skoro pět, zbožňuje tanec a učí se hrát na klavír. Zítra má maminka narozeniny a ona se pro ni naučila úplně novou skladbu. Zpaměti! Těší se a má obrovskou trému. Pocity, které ji budou provázet celý život. Odpoledne pozve otec maminku na vycházku. Jelizaveta si sedne ke klavíru a využívá chvíle samoty k procvičování skladby. Když se vprostřed ztratí a zahraje několik falešných tónů, rozbije ve vzteku překrásnou vázu z čínského porcelánu. Rodičům řekne, že ji shodil průvan. Druhý den věnuje matce kytici růží. Neumí hrát perfektně, nebude tedy hrát před publikem.