Pod nátěrem

Nadýchané závěsy objímají večerní poklid.
Po nové omítce hladce kloužou drobné spršky každodenních radostí.
Až odprýskne jemná usazenina vlídnosti, až bude malá hráz jistoty pryč, vyřinou se chmury, ostré špílce.
Jako v každém domě, zas a znova.
Tady však číhá ještě něco horšího…
Vzápětí vytryskne hrůza v plné síle.
Evžen se brodí kalnou bažinou.
Rozhrnuje polámané roští zklamaných tužeb.
Strhává strupy starých bolestí.
Prohrabává mokvavé nánosy závisti.
Naráží na černé kořeny zášti prorostlé do kdysi čistého zdiva.
Ještě hlouběji bují smrtelný nádor neodpustitelné křivdy.
Už dlouho probublává všemi póry.
Otrávil dům do základů.
Chce se vyrvat z kamenného vězení.
Ožívá.