DMD č. 13. pro 13. 4. 2021. Téma: Až budeš zas malá

Dobře se dívej, Anežko, ať víš, jak se zachovat. Až budeš starší, budeš to sama dělat.

Až já budu velká, bude ze mě selka

Nezavírej oči před dopadem rány. Necukni sebou, když se krev rozstříkne na bílé peří.

Přijďte k nám, já vám dám plný krajáč mléka

Nevšímej si toho, jak potvory buší perutěmi. Pořádně se rozkroč, ať tě nestrhnou. Drž pevně.

Kyselého nemám a sladké vám nedám

Čekej, dokud to neskončí.
Neboj se, nakonec ztratí sílu. Vyčerpají se.

Jděte pryč, nemám nic.

Nakonec to vždycky musí skončit.

Vždyť vás ani neznám.

To poznáš, uvidíš.
Pak si na mě vzpomeneš.

It is like watching herself until it isn't - there comes a point where Wanda melts into Wanda, and the past is the present, and they are all there again. Pietro. Her mother. Her father. The future is an echo; a dream she just woke up from. This is real. Pietro's fist on her arm as he pretends to punch her, her father's laugh. The dull glow of the television.

She knows what comes next.

But for now, this is the world. The four of them, this half-remembered home, her favorite shows. This is all of it. A few moments more.

Mnohonásobné deja vu. Dospěla jsem a vše je zas méně skutečné, až se to vytratí...
Šílím?
"Ani ne, jen od tvých průchodů časem odpadají stohy alternativních realit, zapisované šílenými psavci."
Šílím, mluví ke mně soška Acalanáthy z římsy.
Ale chci pryč!
"Pochop paradoxnost časovosti. Řekněme že gnóze váží míň než nic a přichází ihned, takže se může přihodit do v minulosti. Prozřeš a celá ta chyba se vůbec nestane. Bod navíc pro Siddhártův presentismus."
Tak šílená zas nejsem.
"Stejně jsem spíš eternalista. Zaklínej se Thornem a Novikovem a přejděme ke kořenu věci: Až zase budeš malá, dostaneš artefakt obracející čas..."

Když se konečně rozhodl, že odejde z Petrohradu, z Ruska a od celé rodiny, ulevilo se mu. Měl plán.

Přesvědčit příbuzné ve Vídni, které nikdo nikdy neviděl a nikdy jim nepsal, aby mezi sebe přijali stejně neznámého člověka. Který ještě navíc, čistě byrokraticky, ani neexistuje.

Shromáždit hotovost. Aspoň na cestu, když ne na živobytí. To trvalo skoro dva roky. Škudlil na všem a naprosto tajně. Některé noci nemohl spát, pořád myslel jen na to, že jeho tajnou zásobu najdou.

Povedlo se. Mohl by se nadechnout, ale ještě to nešlo. Strach, že ho odhalí, byl pořád větší a větší. Paranoia nemizela.

Her new environment continued to surprise her.
"Seriously?" she looked at Shamila. "I never liked these..."
"Humor me," the Indian woman smiled and pushed the door open into a huge hall filled with trampolines.
Two hours later a thoroughly exhausted, laughing Maddie staggered out into the street.
"That was... different," she turned serious. "I used to be terrified and bored by places like that..."
"And now you know it wasn't you. It was people you were with. Early onset empathy does a lot of damage. Reclaim whatever of your childhood you still can. Relearn who you are, then move forward."

Pomřeli jí matka a otec. Dlouho brečela a už ani nepoužívala líčení, neboť řeky slz by jej odnesly v mžiku.

" Neboj, nejsi sama. " Těšil ji kocour, který se jí otíral o nohu obutou do smuteční černé.

Když došla po pár měsících pouští k jednomu alchymistovy, byla zcela rozhodnutá. " Jsi rozhodnutá, že to chceš podstoupit? " zeptal se starý mastimíchal." Projdu třeba čtyřmi tisíci stíny, abych je zase viděla. "Tak trvala na svém, že se mu rozzářili duhovky.

" Dostaneš horečku. Mohou ti slézat vlasy po bolestivých deset let. Taky nechty ... stojí ti za to tví rodiče? "Přikívla." Zase budeš mladá... s nimi. "

She used to love storms. She would listen to the rain and the rumbling while she was falling asleep or sit on the window sill, playing the guitar, while the weather was going crazy. But she hated storms now. Or at least this one. She hated that the weather was mirroring what was happening inside her right now.
"You'll see," she whispered. "We'll meet each other again in the next life. Before you even have the time to grow up." She smiled. Tears started streaming down her cheeks while she watched the love of her life leave her body forever.

„Mildred Vyrválová!“
Obvykle by se do ní tato forma vyslovení jejího jména zakousla jako hejno sršňů. Měla ale kapánek jiné starosti.
Chtěla jenom trošku vyrůst. Maximálně o pět šest centimetrů, aby to nebylo poznat. Štěstěna se jí jako obvykle hlasitě vysmála. Nejdřív se nedělo nic, o minutu později už z vlasů lovila netopýry, kterým vtrhla do ložnice. Teď se tyčila nad školou, po pás zabořená ve střeše, a pořád rostla. Nějaké řvaní tedy byl její nejmenší problém.
„Až budeš zase malá, tak uvidíš!“ křikla už spíše pro sebe slečna Metlová a dala se do záchrany školy. Tento měsíc už potřetí.

Dva, čtyři, šest, osm, deset, dvanáct, čtrnáct, šestnáct, osmnáct, dvacet. Jednička s hvězdičkou, tam i zpět.
Šestkrát čtyři, dvacet čtyři. Děda říkal, že básničku si zapamatuje každej blbeček.
Sedm, čtrnáct, dvacet jedna, dvacet osm, třicet pět, čtyřicet dva, čtyřicet devět, padesát šest, šedesát dva, šedesát tři, sedmdesát. Skoro bez chyby.
Osm, šestnáct, dvacet čtyř, třicet dva, čtyřicet, čtyřicet osm... padesát šest? Padesát šest. Šedesát čtyři, sedmdesát dva, osmdesát. Nakonec z nás budou kamarádky, viď, Matiko?

Vypočtětě, nezapomeňte podmínky:
∑ (3 log₂ x − 2)^n = 1/3

A víš co? Stačilo.
Dokud nebude zase malá násobilka, tak se s tebou nebavím.

Sněhu bylo všude plno, a jelikož Angelina, Lucy a Lily neměly co dělat, rozhodly se, že si postaví sněhulačku.
Výsledek byl ovšem poněkud větší, než plánovaly.
Poněkud hodně větší.
“Není nějaká velká?” zachmuřila se Lucy. Jak k tomu došlo, že ji sněhulačka převyšovala o tři hlavy?
Lily se potutelně usmála, nenápadně schovala hůlku a přátelsky sněhulačku poplácala. “Však ty budeš zase malá, až začne tání!”

Sněhulačka možná nechtěla být malá, ale někdo jiný ano.
Angelina tesklivě vzpomínala na Elevendays a v tu chvíli si opravdu nepřála nic jiného, než být zase malá, i když věděla, že se jí to nesplní.

Rašíd se už pošesté sbíral z prachu zápasiště.
„,Když jsme byli malí, vždycky jsem vyhrál,“ obořil se na Prijanku.
„Ale už nejsme,“ usmála se dívka.
„Až umřeme,“ prohlásil Rašíd tónem, jako by se toho zadostiučinění nemohl dočkat, „reinkarnujeme se. Budeš zase malá a zase dostaneš.“
„Myslíš, že se s takovou dobře převtělíš?“ ušklíbla se Prijanka. „Pomstychtivost ničí karmu. Budeš slepej žebrák. Možná pes,“ přemýšlela.
„Takhle zlomyslná,“ zachechtal se Rašíd. „budeš žebrat se mnou!“
„Ty budeš krysa!“
„A ty šnek!“
„Blecha!“
„Červ!“
…
V kalné vodě Gangy se domrskal jeden nezmar ke druhému.
„Prijanko?!“
„Rašíde?!“
„To se nám nějak vymklo z ruky.“

Ten den nezačal pro Daniela von Draka dobře. Vzbudil se s hlavou jako střep. Nesnídal, jenom se napil vody a spěchal do školy. Tušil, že ho tam bude zapotřebí.
Nemýlil se. Sbírky vypadaly, jako by se jimi prohnalo tornádo.
Vitríny byly popadané, exponáty se válely ve změti třísek a střepů.
Vzduchem, přilétl Siegfried. Obvykle šedivý strážný duch byl bledý jako stěna.
"Co se stalo?" zeptal se správce.
"Tunelová bouře. Docela malá," odpověděl muž v kápi, který se zjevil odnikud.
"Vraspíre," pokývl Daniel. "Až bude tunelová bouře zase malá, nezdemoluje depozitář"
"Poplašňák je stále tadýýý!" zavřeštěl blankytný přízrak. Biologova migréna zesílila.

Neklidně prochází po pokoji, šmejdí v policích, občas strne a nepřítomně hledí do prázdna.
"Co hledáš, mami?"
"Časovač. Časo... vrat. Víš co."
Rose povzdechne. Staré téma - právě díky posedlosti obracečem zpozorovali první příznaky nemoci. "Je v opravě, mami." Ještě chvilku sleduje, zda její matka nespatří obraceč třeba v budíku, váze nebo stolní lampě, a odchází do vedlejší místnosti.
Hermiona bloudí v mlze svých stále zakalenějších myšlenek. Prosvítá jimi jediný planoucí bod, vědomí, že kdysi dávno provedla s myslí svých nejdražších něco zlého. Proto potřebuje obraceč, musí se vrátit zpátky, být zas nezralá a hloupá, ale tu jedinou věc tentokrát neprovést.

Jsem velká - great - or not so? Vlastně spíš velice ošklivá. Přerostlá a neforemná. Hnus pohledět. Ten růst do oblak byl povznášející, but not anymore. Už nerostu. Babylónská věž se mi zapíchla do nohy, nebylo ji vidět, a hlavou se mlátím o nebeskou klenbu, k čertu, kam mířím, se nejde jenom směrem dolů. A najednou vidím, že odsud nic vidět není, a začíná to dávat smysl - nebudete-li jako děti, budete navěky velcí malí, protože nebudete růst. A my potřebujeme růst, chceme růst, máme slunce, vodu, půdu, jenom ne a ne zemřít.
„Jsem jen hlas,“ řekl největší narozený z ženy. Jaká svoboda...

Ó, jak mocně po tobě toužím! Jak úpěnlivě napínám všechny své modlitby k jedinému okamžiku, kdy konečně budeš jen má! Kdy si z tebe vyklidím lehátko, dvě nafukovací knížky, pět kelímků a čtyři gumová zvířátka, dopustím si horkou vodu do již studené, pokusím se nezapomenout sundat ponožky a uložím v tobě svou uvláčenou skořápku (Au, záda! Krucinál, gumovej krokodýl). Jak ze sebe smyju nános stereotypu, občasné beznaděje, únavy a pohankové kaše s malinami.
Myšlenka na tebe se rozplyne v omamné vůni pěny a až se vynořím, znovuzrozená, bude zase malinká jako čerstvý zárodek budoucího miminka, připravená růst celý následující týden.