Černá vdova

Byla-li svatba velkolepá, tryzna si s ní nezadá.
Vdova štká, až se hory zelenají, smuteční hosté truchlí, že by se kámen ustrnul. Všechno je, jak má být, nejsou v komiksu, aby jim nad hlavami vznášely bubliny myšleného: Jenom aby si nám, herečka, oči nevyplakala! Ještě chvíli to natahuj a doženeš k sebevraždě i nás… Černá jí sekne ještě víc než bílá!
Před prostřeným stolem srdce unisono zaplesají: kar jak víno!
Vilém Kovář jako jediný prodchnut ničím neředěným zoufalstvím nad koncem ochrnutého přítele, lkaje, jak hloupě práskl dveřmi, a pochybuje, že smrtí osvobozená nevěsta dočista nevinná a zesnulý ženich skutečně samovrahem.