DMD č. 4. pro 4. 4. 2022. Téma: Bublina

Císař pěnil. Povstalci se častokrát dopouštěli drzých kousků, ale tohle byl vrchol!
Znovu se podíval na snímek z nejnovější zprávy ISB. Za tohle někdo draze zaplatí!
Vtom do jeho pracovny vstoupil Vader. „Volal jste mě, mistře?“ zeptal se.
„Vypátráš, kdo má na svědomí tohle a přivedeš mi ho živého,“ přikázal císař a podal obrázek svému učedníkovi.
Vader se málem zakuckal. Na snímku byl billboard s císařovou podobiznou, ke které kdosi připojil bublinu se slovy: ‚Používejte krém Lothea, ať nedopadnete jako já.‘
„Jistě,“ řekl nakonec.
„Počkej,“ zadržel ho císař, když už byl na odchodu. „Taky mi sežeň pár krabic toho krému.“

„Tak tady bydlím,“ uvedla ji Ari dál a ustoupila stranou.
„Páni...“
„Je to garsonka ve stylu bublinkové fólie.“
Lin neměla tušení, co je to fólie, ještě navíc bublinková, snad na tom ani nezáleželo. Místnost byla magicky zvětšená způsobem, jaký nikdy předtím neviděla. Ze stěn vybíhaly malé a větší místnůstky, všechny kulaté a zdánlivě nehmotné, vzájemně propojené levitujícími žebříky.
„Můžeš tady zůstat, někde nahoře je ložnice pro hosty...“
„Kdo tohle postavil?“ zeptala se ohromeně.
„Můj spolubydlící, Berry,“ odvětila Ari. „Je to svobodný domácí skřítek, platím mu za údržbu bytu a on údržbou bytu za nájem. Jeho pokoje jsou v levém křídle.“

Žehlička spokojeně syčí a pobublává si v koutě. Ještě vlahou látku rozprostřu na stůl a pomazlím se s tou jemnou a hřejivou vlnou.
Rovnám papírový střih, dumám, popotahuju, aby všechny proužky setkali se, tam kde mají. Nůžky tančí opatrně, ale jistě.
Šicí stroj se správným napětím napjatě čeká na svou chvíli.
Ještě nevíš milá Lado, že dnes hlavně moje prsty užijou si.
Do uší mi ryčí Guns´n Roses a jejich kytarový bůh. Plnými doušky vychutnávám to plynutí.

Zatahání za rukáv mě vytrhlo z tvořivé bubliny.
"Mamí, já už chci večeři!"
Hádám, že je čas nakrmit hladové krky, večer času dost.

Lepkavý smutek se obtáčel kolem celého domu... možná dokonce celého městečka.
Svěšené hlavy, ztišené konverzace.
Profesionální nářek a písně truchlení i chval.
Jako by se čas zastavil a všechno ostatní přestalo existovat.
Alespoň ještě po další tři dny to mělo vypadat přesně takhle.
Tentokrát to však bylo jinak.
Protože po prašné cestě do města vstoupila naděje, pro kterou štít slz nebyl neproniknutelný.
Víra proráží kruh nedůvěry, stahující se kolem tragédie.
Soucit se sklání nad lůžkem s nehybným tělem.
Vyznání přitahuje ztracený život zpět do fyzické sféry.
Překvapení nahrazuje smutek.
Vděčnost dává sílu vstát a znovu sloužit.
Smrt je nadobro vykázána.

Vzhledem ke stáří vesmíru by se to kolem nás mělo hemžit vyspělým inteligentním životem, my ale nic takového nepozorujeme. Právě tomu říkáme Fermiho paradox. Jedním z jeho možných vysvětlení je to, že se všechny civilizace dříve či později zničí. Doufejme, že právě ta naše se tomu vyhne.

Washington Post, Země

Bublina patří mezi největší galaktické divy. Jejím smyslem je izolovat polointeligentní, agresivní a expanzivní druh z planety Země. Bublina tak vytváří dojem, že jsou ve vesmíru sami. Některé civilizace Zemi navštěvují kvůli výzkumu a v poslední době i kvůli omezené turistice, což provází velké kontroverze.

Galaktický kurýr, redakce na G'idaloru

Sedím si ráno na gauči a dýchám. Vedle mne je hrnek s čajem. Ještě horký, čerstvě zalitý. Za oknem se větrem hýbe smrk.

Hlavou mi jdou myšlenky. Někdy jedna po druhé, někdy tři skoro naráz, někdy je chvíli klid.

Kažou myšlenku dám do bubliny. Chvíli ji pozoruji. Občas tím vzniknou další myšlenky. Občas už samotným pozorováním zmizí.

A pokud tam je, obalím jí do bubliny. A nechám jí se vznášet, plynout.

Po chvíli je čaj už pitelný. Doušek po doušku piji čaj. Smrk je stále za oknem.

Myšlenky přichází a odchází. Bublin mám dost.

Čaj jsem dopil. Čas jít dál.

Miloval pohled na anomálie. Nemohl se jich vynadívat. Místní tvrdili, že není zdravé na ně dlouho zírat. Nevěřil.
Jak byste se mohli přestat dívat na něco tak výjimečného?
A díval se i teď.
Ohromná koule pokrytá mechem se nafukovala a vyfukovala pár metrů nad zemí.
...Jako orgán...
V nitru už věděl, že měli pravdu. Vypěstoval si na tom závislost. Všechen výdělek tak platil ochrance, která ho na výpravách držela na živu.
Nezešílel.
Psal o nich pak básně.
Víte, každý má své slabiny. Tohle byla jeho.
A on byl nějakým zázrakem ještě pořád naživu.

Dokud do toho ten blbec Oleg nevystřelil.

Bylo experimentálně dokázáno, že motorky jsou efektivním dopravním prostředkem.
Taky jich bylo dost bezprizorných, po tom nezdařeném přepadu.
Jediným a hlavním problémem bylo, že některým škrundalo v nádrži skoro na dně. Jiným zase ne, ale poznejte, která je která.
Při nedostatku pohonných hmot přijde vhod improvizace.
Vran někde sehnal gumovou hadici, strčil ji do náhodné nádrže a potáhl. Za chvíli začalo téct do přistaveného kyblíku čúrkem.
Povzbuzen úspěchem, jal se to zopakovat.
Chvíli teklo a pak nic. Potáhl znovu.
Chvíli teklo, a pak nic.
Pořádně potáhl... a za chvilku už zvracel benzín.
„Vzduchový bubliny,“ komentovala Vydra. „Zkus další.“
Zkusil.
„Bleeeee.“

Zííív!
Nudím se.
Hele, co to je? Bliká to. A už je to pryč.
Teploučko, měkoučko, příjemňoučko. Ale ta NUDA!
„Brrrrm.“
Nic se neděje, ani to blikací se nevrátilo.
„Ééééé…“
Zase nic.
„Éééééééé…“
Přišla, směje se, nevím čemu, na nudě nic k smíchu není, teď pro změnu zase infantilně šišlá.
Počkat! Co to má v ruce? Je to k jídlu? Prý ne.
Jééé, co je tohle? Kde se to tady vzalo? Skoro to není vidět, je to malé a průhledné. A duhové. Krásně se to leskne. Chci to!
Kde to je?
Mimino natáhlo ručičku, dotklo se bubliny a bublina praskla.