6. Ozvěny minulosti

Připadalo jí jako věčnost, než s Laivovou pomocí dotáhla obvazy a přesunuli Fanreda na čistou přikrývku. Přesto se nedokázala zbavit pocitu, že udělala žalostně málo.
Kdyby se pokusila tak rozsáhlou ránu uzdravit jenom magií, zemřela by vyčerpáním, než by se dostala do poloviny. Její ošetřování se díky tomu podobalo chůzi po úzkém kluzkém kmeni, kdy hledala rovnováhu mezi svým zpěvem a obyčejnými metodami jako bylo čištění bylinnými odvary a zašívání. Víc kouzel znamenalo roztřesenější ruce a horší stehy, ale zároveň větší šanci na uzdravení. Zpívala, dokud udržela v ruce jehlu, ale stále přemítala, jestli to stačí.
Někdy uděláš všechno, co je v tvých silách, a ani to není dost, řekla jí matka, když jí pod rukama zemřel první raněný. Lycvě tehdy bylo šestnáct a pod rukama jí dotlouklo srdce chlapce jen o rok staršího, se kterým si hrála jako dítě. Žádný krvepěvec nezachrání všechna, když na něj zavolá Velká Rodina, aby se k nim připojil, jsme bezmocní.
Lycva nikdy nezapomněla na to ohlušující ticho, když položila ucho na jeho hrudník, na tu děsivou nehybnosti, když přitiskla prsty na jeho krk. Nezažila je tehdy naposledy, ale nikdy si nezvykla. Nechtěla si zvyknout.
Váhavě, jako by se bála, co ji čeká, zkontrolovala Fanredův tep. Zrychlený, jak očekávala, ale ne slabší. Dlouze vydechla a tíha na ramenou se zdála o něco lehčí.
„Máš kořeny jako stará borovice,“ zamumlala a nakapala mu na rty trochu vody z namočeného plátýnka.
Pak se posadila na paty a otřela si čelo. Ve spánku jí tepalo bolestí a kručení v břiše jí připomnělo, že v zápalu boje o Fanredův život vynechala polední jídlo. Vytáhla z vaku placku a kus sušeného masa a hladově se do nich zakousla. Od ohniště se ozval tichý smích.
„Co je?“ zabručela. S Laivem kromě krátkých pokynů a odpovědí nepromluvila, ale na jeho výsměch rozhodně nebyla zvědavá.
„Když chvíli počkáš, uvařím něco pořádného.“
„Když chvíli počkám, omdlím hlady,“ odvětila, ale po chvilce dodala: „Něčemu teplému bych se ale nebránila.“
Laivo se jen pousmál a začal chystat suroviny, zatímco Lycva dál žvýkala maso a placku a po očku sledovala Fanreda. Pořád nemohla setřást pocit, že se někde setkali.
„Co tu vlastně děláte?“ zeptala se.
„On se vrací domů. Strávil pět let v Deabartu jako zajatec a teď konečně dojednali jeho propuštění.“
Zajatec… Deabart… Fanred…
„Já ho znám!“ vyhrkla.
Před pěti lety měla jejich rodina v patách ollienské vojáky a snažila se před nimi uprchnout na sever, do Deabartu. Setkali se při tom s hrstkou deabartských válečníků, kteří se snažili dopravit do jedné ze svých pevností vysoko postaveného ollienského zajatce.
„On tehdy bojoval s námi,“ vydechla s pohledem na Fanredovu tvář. Před pěti lety, zarostlý a unavený, vypadal starší než dnes, a ona sama s ním nikdy nemluvila a jeho jméno skoro zapomněla, ale byl to nepochybně on. „Když na nás ollienští dotírali a hrozilo, že nás všechny pobijí, tak vzal do ruky meč a postavil se svým vlastním lidem.“
„V armádě o tom mluvili všichni,“ řekl Laivo. „Ta jednotka, která vás pronásledovala, to byli Rozetínačovi supové, ti by neušetřili ani nemluvňata. Koho by nezabili, toho by odvlekli do otroctví.“ V jeho chladných očích se objevilo něco jako vřelost, když je upřel na Fanreda. „To on nechtěl dopustit.“
Lycvě si ale nejzřetelněji pamatovala moment, kdy boj skončil, Fanred upustil meč a sám nabídl svá zápěstí, aby ho mohli zase spoutat.
Teď už vůbec nedovolím, abys umřel, slíbila mu v duchu. I kdybych si měla hlasivky vyzpívat.
Laivo si tiše odkašlal.
„Co se děje?“ zvedla hlavu.
Beze slova ukázal bradou směrem k lesu, ze kterého právě vyšel Unvar a Dabor a za nimi se rýsovaly další postavy. Laivo se natáhl po svém zavazadle.
„To nemusíš,“ uklidňovala ho. „Většina z nich dluží Fanredovi život.“
„Ale musím,“ prohlásil a spěšně cpal do vaku rozkramařené věci.
„Vážně, to je moje rodina. Nemají ollienské zrovna v lásce, ale neublíží ti. Počkej tu chvíli, promluvím s nimi,“ vyhrabala se na nohy.
„Ne, ty počkej a dobře mě poslouchej,“ chytil ji za rameno a upřel na ni ty svoje jantarové oči. „Nemůžu zůstat, takže se o něj musíš postarat ty. Ti, kdo na nás zaútočili, byli z Ollienu, nepochybně jednali na něčí příkaz a ten někdo to zkusí znovu. Splať svůj dluh, krvepěvkyně, udělej všechno pro to, aby se bezpečně dostal ke dvoru.“
„Ale proč? Co je na něm tak důležitého?“
Laivo se podíval přes její rameno a zavrtěl hlavou. „Není čas na dlouhé vysvětlování. Nenechávej ho o s nikým samotě, měj oči na stopkách a nikomu, vůbec nikomu nevěř.“
Pak se vyšvihl na hřbet jednomu z koní, pobodl ho do cvalu a zmizel z dohledu, než první členové Lycviny rodiny vstoupily do tábořiště.