5. Paličaté srdce

Lycva zaváhala a sevřela svou hůl. „Proč bych měla být smrt?“
„Čekám už od svítání, až si přijde pro něj,“ ohlédl se po nehybné postavě vedle sebe. Muž byl vysvlečený do půli těla, obvazy kolem jeho břicha prosakovala krev, jeho kůže měla popelavou barvu a nebýt téměř neznatelného pohybu jeho hrudi, jeden by si ho snadno spletl s mrtvolou.
„To jsi mu udělal ty?“
Zavrtěl hlavou a ukázal směrem k řadě těl. „Jeden z támhletěch. Přepadli nás v noci, a i když měli přesilu, prohráli. Nás bylo šest, ale přežil jsem jenom já.“
„A on,“ opravila ho Lycva.
Jestřáb upřel oči na svého druha. „Neřekl bych.“ Pak se obrátil zpátky k ní. „Co tady děláš?“
„Vypadáte, že potřebujete pomoc.“
„Odkdy si lidé vzájemně nabízejí pomoc jen proto, že je to potřeba?“
„To je otázka, kterou můžeme rozebrat potom, co se podívám na tvého společníka. Můžu?“ ukázala na zraněného.
Jestřáb jen pokrčil rameny.
Lycva přiklekla k ležícímu muži a zaposlouchala se. Pokud by se jednalo o léčku, teď by se to ukázalo. Ale ozýval se jen zpěv ptáků a šumění větru v korunách stromů, neměla tedy důvod dál otálet.
Opatrně odřezala prokrvácené obvazy a usykla. Od posledních žeber až ke kyčelní kosti se táhla rozšklebená rána, tak hluboká, že místy vykukovaly vnitřnosti. Když mu přejela rukou po hrudníku, ucítila pod kůží zlomená žebra. Přikrývka pod ním byla nacucaná krví. I v bezvědomí krabatil čelo a tiskl k sobě bledé rty, jako by ho trápila noční můra.
Přišla jsem pozdě, blesklo jí hlavou. Tady nezbývá než ulehčit mu odchod.
Ze zvyku přitiskla ukazováček a prostředníček na jeho krk, pod čelistní kloub, tam, kde se puls hledal nejsnadněji. Do prstů jí zabubnovalo zesláblé, ale houževnaté srdce, které paličatě dál pumpovalo krev do jeho žil, dlouho poté, co mělo utichnout. Jako krvepěvkyně cítila už mnoho tepů, ale v tomto unaveném, vytrvalém rytmu se skrývala síla, s jakou se ještě nesetkala.
„Jak se jmenuje?“ zeptala se jestřába.
„Fanred.“
Jméno i úzká dlouhá tvář s výrazným nosem jí byly povědomé, ale nedokázala si vzpomenout, kde se setkali. Koneckonců na tom nezáleželo. Všechno, co potřebovala vědět, cítila pod prsty.
Fanred se zuby nehty držel naživu, bojoval o každý nádech, o každý další úder srdce.
A Lycva hodlala udělat všechno, co bylo v jejích silách, aby mu pomohla.
„Hej, válečníku, jak se jmenuješ ty?“
Muž se podíval na Fanreda se smutkem, kterému nerozuměla. „Můžeš mi říkat Laivo.“
„Já jsem Lycva a jsem krvepěvkyně. Víš, co to znamená?“
Laivo zavrtěl hlavou.
„To znamená, že mám moc ho zachránit, ale potřebuji tvoji pomoc. Vezmi támhleten kotlík, umyj ho, naber do něj čistou vodu a postav ho na oheň.“
Laivo zamrkal, jako by dostal ránu mezi oči. Otevřel ústa, ale pak si to rozmyslel, zase je zavřel, vzal kotlík a vydal se s ním k řece. Lycva mezitím shodila ze zad vak, položila si ruce na kolena a zhluboka se nadechla.
Hlavně klidně, připomněla si.
Položila ruce na Fanredovu ránu a začala zpívat píseň na zastavení krvácení a zacelení žil. Měla ji nacvičenou lépe než by chtěla, během války ji používala příliš často. Teď ji nechávala splývat ze rtů a nechala prsty proudit mravenčení magie. Nedokázala ho uzdravit úplně, na to nebyla žádná píseň dost silná, ale půjčovala jeho vyčerpanému tělu sílu, aby mohlo desetkrát, stokrát rychleji pracovat na nápravě škod.
Zpívala a hlas jí nezakolísal, nit magie se nepřetrhla.
Síla pro Fanreda se ale musela někde vzít. Když Lycva skončila lapala po dechu, hlava se jí točila a ruce se jí třásly. Sáhla po měchu s vodou a zjistila, že Laivo stojí jen kousek od ní, v ruce kotlík, a sleduje ji s nečitelným výrazem.
„Nějaký válečník se namáhal s tím, aby ho zranil, a ty to dokážeš tak snadno odčinit?“ zeptal se tiše.
„Nic jsem neodčinila,“ odvětila příkře. Sice se zastavil setrvalý proud krve, ale rána se nezmenšila. „Trochu jsem mu pomohla, ale ani přibližně nemáme hotovo. Takže jestli chceš, aby Fanred ještě někdy otevřel oči, dej vařit tu vodu.“
Laivo beze slova postavil kotlík doprostřed ohniště a otočil se k ní pro další pokyny. Lycva si přitáhla svůj vak. Vytáhla z něj koženou taštičku, ve které přechovávala čisté obvazy a nástroje, pár misek a několik pevně uzavřených keramických nádobek s bylinkami.
„Jdeme na to.“