Osud marakuji

Je tu děsné dusno
nejde se hnout
pomeranč se mě snaží zalehnout
jak sebou mlátíme, již zmučená jsem
na chvíli jsem usla, zdál se mi krásný sen
jak hřeji se na ostrově teplém
jela bych zpátky domů za světlem
unáší mě kamión po D1
do zadku tlačí mě plastová bedna
a ten pomeranč je vážně otravný
říkám si pro sebe: nadskoč a vypadni
čeká mě dlouhá smrt, pomalá
když jsem ještě byla na stromě, kámoška říkala,
že nejhorší je skončit v Albertu
možná mohla bych zemřít jako výplň dezertu
místo toho mě s tím pomerančem rozmixují
proč já vůbec existuji