42. Loučení

Lycva se zastavila ve dveřích. Laivo seděl se zkříženýma nohama na svém lůžku, oči zavřené a na kolenou položený meč. Vypadal skoro poklidně, jako by ho nečekal boj na život a na smrt.
„Už je čas?“ zeptal se, aniž by otevřel oči.
„Ještě chvíli.“
„Proč nejsi s ním?“
„Přišla jsem ti něco dát.“
Zvědavě se na ni podíval. Lycva poklekla proti němu a vzala ho za ruce. Než stačil říct slovo, začala zpívat. Tuhle píseň krvepěvci zdokonalili za války, dávala svalům sílu, chránila proti únavě a bolesti, a zůstávala v kostech ještě dlouhé hodiny poté, co dozněl poslední tón. Laivo se ani nehnul, jen na ni upíral jantarové dravčí oči s nevyslovenou otázkou.
„Tak,“ řekla, když dozpívala, „to by ti mělo pomoct. Budu nablízku a půjdu se o vás postarat, jen co to bude možné.“
„Nedělej si starosti. Smrt se neodváží vzít si ho, když jsi na něj vznesla nárok ty.“
„A co chrání tebe?“
Laivo vstal a připnul si meč na opasek. „Já se smrtí tančím už léta a nikdy si mě neodvedla. Myslím, že ani dnes nemá dobrý důvod to udělat. A utíkej už, on na tebe určitě čeká.“
Zaváhala. Nikde by nebyla radši než u Fanreda, ale Laivo riskoval svůj život kvůli ní a nepřipadalo jí správné ho teď nechat samotného.
Laivovi její rozpaky neušly. „Nemusíš si nic vyčítat. Dala jsi mi své požehnání a svoji píseň, což je víc, než jsem čekal. Já teď chci být sám, na rozdíl od velitele.“
Zaplavila ji vlna citu vůči tomu podivnému básníkovi, který viděl krásu tam, kde jiní viděli hrůzu – a jen a pouze tam. Nevěděla o něm vůbec nic, nic o jeho rodině, minulosti, všechno, co o něm věděla, bylo definováno červeným pláštěm s černým peřím a Fanredem, jako by v jeho životě nebylo nic jiného.
„Co nejraději jíš?“ vyhrkla bez přemýšlení.
Chvíli ohromeně mlčel, než ze sebe vypravil jen přiškrcené: „Cože?“
„Jaké jídlo máš rád? Až bude po všem, zařídím, aby ti ho uvařili.“
„Já… jídlo?“ zíral na ni, jako by mluvila nějakou cizí řečí.
„No tak, musíš přece mít něco co ti chutná,“ pobízela ho a snažila se zadržet smích nad jeho výrazem.
„Co za člověka se ptá na něco takového před Soudem tří?“
„Ještě jsem nevymyslela, jak se ti odvděčit za to všechno, co pro nás děláš, ale než mě napadne něco pořádného, můžu začít maličkostmi. Takže?“
Laivovy oči se leskly jako v horečce. „Pokládáš otázky, které mi ještě nikdy nikdo nepoložil, přemožitelko smrti.“
Založila si ruce na prsou a čekala.
Sklonil hlavu a odvrátil obličej. „Ořechové koláčky,“ řekl přiškrceně. „Takové, jako pečou na pobřeží, se skořicí a medem, sladké, až z nich bolí zuby.“
„Poprosím Mailu, aby to zařídila,“ slíbila a obrátila se k odchodu, protože měla pocit, že se Laivo nemůže dočkat, až bude sám. Možná se pletla, protože ve dveřích ji zastavil jeho hlas.
„Lycvo?“
Zněl skoro nejistě, a poprvé za tu dobu, co ho znala, jí připadal lidský, skoro zranitelný.
„Ještě nikdy jsem nešel do bitvy, kde by mě na druhé straně něco čekalo. Ani něco tak malého jako ořechové koláčky.“
„To přece přátelé dělají, ne?“ pokrčila rameny. „Drobnosti jen tak, pro radost.“
„Nemám ponětí. Nikdy jsem přátele neměl.“
Srdce se jí sevřelo, ale nedala na sobě nic znát. „Nasazuješ život za mě, riskoval jsi ho pro Fanreda, ale nechceš nás nazvat přáteli? Co potom jsme?“
„Důvod,“ hlesl.
A tvářil se u toho tak, že se rozloučila a nechala ho o samotě, protože se bála, že jestli řekne jediné slovo navíc, Laivo se roztříští jako kus ledu, který se při oblevě odtrhne od skály a zřítí se na zem.

*

Lycva odešla za Laivem a Fanred si sotva stačil obléct kalhoty a košili, když se objevila Maila. Nesla mu jeho zbroj a odvracela obličej, i když skvrny na tvářích a zarudlé oči neschovala.
„Nechala jsem ji zkontrolovat palácovým zbrojířem, ručí mi za to, že je v nejlepším možném stavu,“ řekla, když skládala koženici na postel. „Ptala jsem se na ty nové zbroje z kovových kroužků, ale prý jsou moc těžké a do arény se nehodí.“
„Mistr zbrojíř rozumí svému řemeslu,“ přikývl Fanred.
„Kopí je už připravené na místě, kontroloval ho sám generál… Chtěla jsem podstrčit Soudcům makový odvar, ale Nevaia mě přistihla a zatrhla mi to…“
„To je dobře,“ stiskl jí Fanred rameno. „Podvod by nikomu neprospěl.“
Obličej se jí zkřivil a pak rozhodila rukama.
„Briwal by to mohl všechno zastavit! Každý den ho o to prosím, ale on mi jen odpovídá, že se musíme očistit. Od čeho?“
„Od pochybností. Víš, jak to bylo za strýcovy vlády, buď jsi s králem jednomyslně souhlasila ve všem, co dělal, nebo tě čekal trest. Lidé odvykli, že někdo může být na králově straně a zároveň s ním občas nesouhlasit a jednat podle vlastního uvážení. Jestli projdu touhle zkouškou, ukážu jim, že věrnost a vlastní názor se nemusí vylučovat.“
„Není to spravedlivé, nic jsi neudělal! Za tohle jsme přece nebojovali!“ vzlykla.
Fanred si povzdechl, přitáhl si ji do náručí a políbil ji na temeno hlavy. „Svět není spravedlivý. Ten Briwalův je spravedlivější než ten Hanbetův, a přesně proto mě nemůže nechat jít, když má tolik svědectví o mých zločinech. Soud tří od něj byla milost, s tím, kolik Talzid přivedl svědků, byla jediná další možnost poprava. A bude se mnou Laivo, pokud z arény nevyjde živý on, tak už nikdo.“
„Musíš vyhrát. Prostě musíš. Nemůžu tě ztratit, ne teď, když ses mi sotva vrátil,“ zaťala mu prsty do košile. Celá se třásla.
Pohladil ji po vlasech. „Vyrostla jsi z dítěte v princeznu, úplně beze mě. Poradíš si s čímkoliv. Ale dneska pro mě truchlit nebudeš.“
Do místnosti vstoupila Nevaia s malou truhličkou, ze které se ozývalo slabé cinkání skla. Maila se vyvlékla z Fanredova objetí a otřela si slzy.
„Půjdu ještě zkontrolovat, že v aréně všechno probíhá tak jak má,“ špitla a vytratila se.
Nevaia ji vyprovodila pohledem a postavila svoji truhličku na stolek.
„Kde je Lycva? Doufala jsem, že ji tu zastihnu.“
„Za chvíli se vrátí, šla ještě za Laivem,“ odpověděl. „Neseš jí nějaké svoje elixíry?“
„Přesně tak,“ přikývla. „Snad budu mít čas vysvětlit jí, co a jak se používá.“ Podala Fanredovi lahvičku s nazelenalou tekutinou. „Tohle můžeš vypít už teď. Dodá ti to sílu a zostří smysly.“
Vzal si od ní lektvar a jejich prsty se na moment setkaly na chladném skle.
„Nepůjdu do arény,“ řekla tiše a stáhla ruku. „Nechci se dívat.“
Bodlo ho u srdce. Kdyby byly jejich role obrácené, považoval by svoji přítomnost v publiku za projev úcty.
„Chápu,“ zalhal.
„Prostě se odmítám dívat na další zbytečné prolévání krve,“ pokračovala a s každým slovem mluvila rychleji a hlasitěji. „Sledovala jsem ho celé roky a Hanbet potom večer vždycky, vždycky přišel, a věřila jsem, že už to skončilo… Možná jsem slaboch a zbabělec, ale tenhle zvyk do naší společnosti nepatří. To už bychom tě rovnou mohli postavit proti Talzidovi a ať zvítězí silnější, bez ohledu na to, kde je pravda! O nic lepší než toulaví psi v ulicích!“
„Nev… Nev. Nevaio!“ zvýšil hlas, aby ji donutil podívat se na něj. „Nic mi nedlužíš,“ řekl tiše, ale důrazně. „Vůbec nic. Jen klidně běž za princeznou.“
Zaváhala. Mysleli si, že předchozí kapitolu jejich vztahu dopsali v noci v sadu, ale ve skutečnosti za ní tečku dělali až teď. Oba si to uvědomovali, oba měli pocit, že by měli něco říct, ale jak uzavřít něco, co mohlo být láskou na celý život, ale skončilo jen jako dárek v podobě vykládané truhličky?
Blížily se pomalé kroky a Fanred se leknul, že už si pro něj jdou, ale ve dveřích se objevila jen Lycva. Kráčela tak zamyšleně, že do Nevaiy málem vrazila.
„Promiň, neslyšela jsem hlasy, tak jsem nekoukala…“ vyhrkla.
„To nic,“ vynutila si Nevaia na tváři úsměv a pokynula směrem k lahvičkám s lektvary. „Pojď, aspoň ti vysvětlím, co se k čemu používá.“
Fanred je pozoroval, skloněné nad společným zájmem, dvě osudové ženy, minulost a budoucnost, cestu, po které nevykročil, a cestu, kterou ještě neprozkoumal, a cítil smutek a naději, štěstí a lítost, a ze všeho nejvíc hrdost, že mohl poznat byť jen jednu z nich.