41. Věčnost

Fanreda z neklidného spánku probudilo táhlé psí vytí. Zvíře bylo někde v paláci, nejspíš se jednalo o jednoho ze střapatých hlídačů, kteří v noci chodili mezi budovami. Brzy se k němu přidali další palácoví příbuzní a několik hlasů z města. Fanred ležel a poslouchal jejich tesklivý zpěv, dokud ho nepřerušila otevíraná okna a dveře a lidské okřikování.
A přesto psi vyli dál, několik dlouhých minut, a když konečně utichnul poslední z nich, Fanred věděl, že neusne.
Přešel ke krbu, prohrábl uhlíky a přiložil poleno, aby zahnal noční chlad. Praskání hořícího dřeva působilo na jeho zjitřenou duši jako balzám. Do Soudu Tří zbývaly dva dny a svým způsobem se ho nemohl dočkat. Alespoň pak skončí ty pohledy – ty ustarané a vyplašené, i ty podezíravé a hodnotící. Nevěděl, které jsou horší.
Natáhl ruce k plamenům. Jejich horko se mu vsakovalo do kůže a připomínalo mu slunce na pláních. Jako vždycky, když přišly těžké časy, se v duchu vracel do sedla, do moře trávy. Jen dnes mu to nepřineslo žádnou úlevu. Chyběla tam jedna chytrá, veselá liška.
Možná proto, že na ni myslel, vycítil její přítomnost ještě než promluvila.
„Můžu dál?“
„Ty vždycky.“
Přišla jen v bílé košili s přehozem kolem ramen, stejně jako té noci v sadu, kdy je vyrušila Nevaia. U dveří se zula, přešla místnost a posadila se vedle něj.
„Taky tě probudili psi? Nelíbí se mi, že takhle vyvádějí, připadá mi to jako špatné znamení.“
„Neboj se. Bohové k nám nepromlouvají skrze psy,“ ujistil ji.
„Ale skrze býka, kance a medvěda ano?“ zvedla obočí.
Pousmál se. „Taky ne. Ale myslím, že naši předkové to brali tak, že kdo dokáže porazit tři nejsilnější zvířata, zaslouží si žít, ať provedl cokoliv. Kmen asi občas potřeboval lidi jako byl Rozetínač… a jako Laivo.“
„Já myslela, že na vaše bohy věříš.“
„Věřím, že Otec Ollach a Matka Namia stvořili náš svět a jeho zákony, ale pochybuji, že se zabývají takovými drobnostmi jako kdy já budu žít a kdy zemřu. Král se taky nemůže starat o každého svého poddaného zvlášť, tak proč by měli bohové? Ve světě živých jsme na všechno sami. Jak jsi mi to kdysi říkala – každý je svým vlastním cestopěvcem?“
„Tak proč se prostě nevyplížíme do noci a nezmizíme někde ve Slienně nebo na tvých pláních?“ Nezněla, jako by to chtěla udělat, spíš jako kdyby litovala, že to nejde.
Propletl své prsty s jejími. „Laivo to pochopil dřív než my. Děláme to, co děláme, protože prostě jinak nemůžeme.“
„Myslíš, že je to osud? Že nedokážeme ovlivnit, co s námi bude?“
„Dokážeme, pokud bylo do našeho osudu vepsáno, že bude změněn.“
Dloubla ho do žeber. „Nehraj si se mnou.“
„Nehraju. Podívej se na Briwala, ten měl dospět v přehlíženého mladšího prince a časem v přehlíženého králova bratra, který málokdy vytáhne paty z knihovny. A skončil jako otcovrah a král zraněného, krvácejícího království. Jenže jak k tomu došlo? Vždycky v sobě měl vytrvalost, soucit a cílevědomost, vždycky miloval svou zemi. Už to ho předurčuje k tomu, že ji jednou uzdraví. Možná když si myslíme, že se vzpíráme osudu, tak jen objevujeme něco, co jsme neviděli za zákrutem té samé cesty, po které jsme šli odjakživa.“
„Ty máš dneska ale rozjímavou náladu.“
„To bude blízkostí smrti.“
Klekla si a vzala jeho hlavu do dlaní. Přehoz se jí svezl z ramen, když řekla: „Nic takového. Vyjdeš ze soudu vítězně. A jestli ne…“ V jejích očích se objevilo něco nového. Odhodlání. Síla. Moc. „Jestli ne, tak se z Věčné cesty zase vrátíš ke mně. To je rozkaz, vojáku.“
„Neodvážím se neuposlechnout, moje velitelko.“
Přitiskla své rty na jeho a rukama mu přejela po pažích, od zápěstí až po ramena, než zapletla prsty do jeho vlasů. Pomalu, skoro líně jí polibek oplácel. Pokud se v boji jeho svět smrsknul, s ní se naopak jediný moment na jediném místě rozpínal, dokud neobsáhl celý vesmír. Když ji něžně položil na kožešinu před krbem, noc se před nimi natahovala do nekonečna. Každé jejich polaskání zabralo celé dny, každý vzdech a sten oznamoval příchod nového ročního období, a když se jejich těla spojila v jedno, každý pohyb trval desetiletí. Poddávala se mu, nechala se vést, kromě chvil, kdy ho hladově postrkovala správným směrem. Poskytl jí všechno, ať si o to řekla slovy, rukama nebo boky. Daroval by jí třeba celý svět, ale ona, skromná jako vždy, toužila jen po něm – a on, když kolem něj dotančily hvězdy a ona se mu stulila do náruče, toužil jen po ní.
A protože ta chvíle se zdála trvat celou věčnost, pro tu noc byla věčná i jejich láska.

*

Na druhém konci Švestkového sadu se probudil i Laivo. Vytí nenáviděl ode dne, kdy zemřela jeho matka a jejich pes pronaříkal polovinu noci. Byla to jedna z jeho nejstarších vzpomínek, první bolest a první smrt, a první ztracený kousek duše, který nikdy nezískal zpět. Dnes ho napadlo, jestli tehdy psí žalozpěv nepatřil tak trochu i jemu.
Když palác konečně zase utichnul, vstal. Z okna zahlédl světlo ve velitelově domě a útlou bílou postavu, která v měsíčním světle kráčí k jeho dveřím. Pousmál se a vydal se hledat vlastní klid na jediné místo, kde ho kdy našel – na čepeli meče. Bojovat nebylo s kým, ale mohl se alespoň postarat o to, aby měl všechno vybavení v tom nejlepším stavu.
Jak zvláštní, napadlo ho, když palcem zkusil ostří. V momentě, kdy král vyhlásil Soud, viděl před sebou budoucnost jako na dlani. Velitel by společně s krásnou zpěvačkou vstoupili do arény a on by dělal vše, co by bylo v jeho silách, aby ji ochránil. Stál by mezi ní a Soudci jako živý štít, odstrkoval by ji z cesty jejich útoků, a dříve nebo později by udělal chybu a zaplatil za ni životem.
Laivo si namlouval, že ho to k veliteli táhne, protože mu jako jeden z mála rozumí. Že společně prošli bitvou, stáli vedle sebe ve štítové zdi, vzájemně si hodně dluží. Jenže okamžik, kdy v duchu viděl velitelovo mrtvé tělo a krev, vsakující se do písku, mu ukázal něco víc – velitelův smysl pro spravedlnost, jeho laskavost, která dokázala vidět něco dobrého i v zabijákovi, a vnímavost, která mu dovolovala mluvit s každým člověkem jeho jazykem. Celý Ollien viděl, jak to dopadlo, když byly hlasy spravedlnosti, laskavosti a soucitu umlčeny a k vládě se dostal jiný druh člověka – Laivův druh. V šelmách, řádících ve stádu ovcí, se našlo víc lidskosti. Muži jako jeho velitel byli to, co odlišovalo národ od vlčí smečky chodící po dvou nohách, a už tak jich bylo zatraceně málo.
Téměř s posvátnou úctou meč vrátil do pochvy a uložil ho. Pozítří ho bude potřebovat, využije každou výhodu, která mu pomůže ochránit velitele a zajistit, aby se z arény dostal živý. Velitel sám by právo Alyrae nikdy nenabídnul, ale přemožitelku smrti k tomu Laivo přimět dokázal. Její srdce bylo stejné jako velitele, a Ollien a Slienna je budou potřebovat oba. Zabijáků mají víc než dost.
Když král vyhlásil Soud Tří, Laivo před sebou viděl budoucnost jako na dlani. Věděl, jakou taktiku by velitel v aréně zvolil, kdyby do ní vstoupil s krásnou zpěvačkou. A tak ji nahradil, aby mohl Fanreda ochránit před jeho vlastní obětavostí a aby, jestli to bude nutné, mohl stát mezi ním a Soudci jako živý štít a odstrčit ho z cesty jejich útoků.
Když položil hlavu na polštář a spokojeně zavřel oči, vzpomínka na vytí konečně zažehnaná, vrtala mu hlavou jediná otázka: byl tohle dost dobrý důvod, proč zemřít?