43. Soud Tří

Jakmile Nevaia odešla, Lycva vzala do ruky Fanredovu zbroj a začala mu pomáhat s oblékáním. Dávala pozor, aby všechno sedělo, a jestli občas její ruka zabloudila někam, kam nemusela, nikdo si nestěžoval. Zazpívala mu stejně jako Laivovi a nakonec už nezbylo nic, s čím by mohla pomoct.
„Dej na Laiva pozor,“ řekla mu, když naposledy utahovala chrániče na předloktí. „Má dneska zvláštní náladu.“
„Neboj, za ten rok, co jsem mu velel, jsem se naučil, jak mu přitáhnout otěže. Nejspíš už větří krev, je jako barvář,“ pousmál se Fanred.
„To není ono,“ zavrtěla hlavou. „Prostě… mysli tam trochu i na něj.“
Zastrčil jí pramen vlasů za ucho. „Na svoje muže myslím vždycky. Jak myslíš, že jsem se tehdy dostal do zajetí?“
Na dřevěné verandě se ozvaly těžké kroky. Lycva ho rychle políbila, než se dveře otevřely a v nich stál jeden z Briwalových strážných.
„Je čas.“
Odstoupili od sebe. Fanred si protáhl ramena a položil levou ruku na hrušku svého meče. Ten dotek ho znovu vrátil na cvičiště, jen pár desítek kroků od arény, a znovu uslyšel hlas učitele, který měl na starosti jeho i oba prince.
Kdybyste byli nějací kluci z lesa, tak by mi to stačilo, ale vy jste královská krev! Vy musíte být víc než jen umění mávat mečem! Síla není jen v pažích, ale především v hlavě a v srdci! Tak znovu!
Žal a stesk z něj opadl a zůstal pocit ne nepodobný tomu, který se ho zmocňoval v boji. V tuto chvíli se sám stával zbraní.
Lycva se také proměnila. V její tváři nezůstala ani stopa po soucitu nebo vřelých úsměvech, kterými ho tak ráda častovala, ale ani po strachu. Děvče v ní ustoupilo do pozadí a zůstala jen bohyně, ale žádná laskavá, světlem ověnčená bohyně uzdravování. Kdyby v Ollienu uctívali bohyni hrdosti a odhodlání, měla by Lycvinu tvář v tu chvíli.
Obrátili se ke strážným a jejich velitel mimoděk o půl kroku ucouvnul.
„Veď nás,“ pronesla Lycva.
Před vstupem do Švestkového sadu se k nim připojil Laivo. Neřekli si ani slovo, jestřáb se jen zařadil po Fanredově levém boku, zatímco Lycva kráčela po jeho pravici. Cesta je vyvedla z paláce. Lidé se shromažďovali v ulicích, zírali na ně a šuškali si, ale kdykoliv se na někdo ze tří odsouzenců podíval, umlkali a odvraceli pohled.
Jak asi musíme vypadat? Jak musím působit já, když mi po pravici kráčí žena, přinášející život, a po levici muž, který kolem sebe šíří smrt?
A pak, protože jeho předkové se na trůn nedostali skromností a odříkáním, ho napadlo: Kam až bychom dokázali dojít?
Dva pahorky Anlonny představovaly světskou moc a moc vyšší, a aréna stála přímo mezi nimi jako místo, kde se obě moci setkávaly. Když se blížili, uvítaly je desítky hlasů. Anlonnští obyvatelé se těšili na představení, jaké neviděli už dva roky, byli zvědaví na tajemnou cizinku, kterou sotva zahlédli, na bývalého Supa, na následníka trůnu s ollienskou krví na rukách.
Jsou to ještě vůbec moji lidé? napadlo Fanreda. Chtějí mě ještě pořád jako svého prince, i když mě vidí jít tady se sliennskou čarodějkou a Supem?
To záleží na tom, jak to dnes dopadne. Když zvítězíš, odpověděl sám sobě, přijmou tě zpátky a zapomenou. Když prohraješ…
Tak na tom nebude záležet.
Před vstupem do arény se zastavili. Tady se jejich cesty rozcházely. Lycvina vedla na schody a odtud do lóže, Fanredova a Laivova na vyhřátý písek.
„Zůstaňte naživu,“ řekla Lycva. Znělo to jako rozkaz.
Fanred zachytil její pohled, pousmál se a položil si špičku ukazováčku na spodní ret. Lycvě se na moment zaleskly oči, než se ovládla a jeho gesto opětovala.
Všechno ostatní bylo řečeno, a tak se otočila a odešla. Fanred si dovolil ještě poslední myšlenku: Byla by z ní úžasná královna.
Pak s Laivem oba vstoupili do arény. A když jim pod nohama zakřupal sytě okrový písek, zdálo se mu nesmírně nevhodné, že to není červená hlína.