47. Člověk

Fanreda spalovala zuřivost, jakou nikdy v životě nepoznal. Meč mu klouzal v ruce, nejen potem, ale nevěděl, komu patří lepkavá krev, zasychající mezi jeho prsty. I přesto čepel projela břichem posledního vojáka jako nůž máslem.
Maila pořád křičela a venku se blížil dupot těžkých bot královské stráže. Kněz Arzhel někam zmizel. Talzid klečel nad Lycvou a zrovna zvedal dýku.
I když Talzid nebyl zrovna drobný a Fanred od svého zranění nenabral zpátky všechny síly, jednou rukou ho vytáhl na nohy a přitiskl ho k sobě, zády na hrudník. Přesně v tu chvíli se rozletěly dveře do lóže a dovnitř vpadlo pět Briwalových vojáků.
Fanred zvedl meč a položil ho Talzidovi na krk.
„Ne!“ vykřikla Maila. „Počkej!“
Vojáci se blížili a už natahovali ruce, aby mu ho vzali a odvedli. I sám Talzid se přestal bránit a zřejmě se chystal vzdát se. Pak ho budou soudit a on se z toho zase nějak vyvlékne a uteče. Dokud se tenhle červ bude někde kroutit, Maila ani Lycva nikdy nebudou v bezpečí.
Ve Fanredovi se vzedmula vlna nenávisti a vzteku, rudá a černá, a pohltila ho.
Stačil drobný pohyb – Maila mu dala meč vybrousit do dokonalosti – a ostří se hladově zakouslo do Talzidova hrdla. Vystříkla krev, zkropila Lycvu a dva nejbližší vojáky. Fanred ji cítil na ruce, horkou jako polední slunce, a přepadla ho touha rozesmát se. Najednou rozuměl Laivovi. Copak byl na světě lepší pocit, než život vyprchávající z nepřítele?
Okamžik ale netrval ani jeden nádech a Fanred od sebe znechuceně odstrčil Talzidovu mrtvolu. Jako kdyby mu přestaly zaléhat uši, najednou si uvědomil celou scénu – rozrůstající se rudou kaluž na podlaze, svázanou Lycvu, zoufale vzlykající Mailu, zaražené a obezřetné vojáky, a za okny arénu… Arénu, kde měl být, kde Laivo možná ještě pořád bojoval s medvědem…
Oči mu zabloudily k Lycvě. Ta jen trhla hlavou směrem k provazovému žebříku.
Jeho moudrá liška měla pravdu, jako obvykle.
„Postarejte se o ně,“ štěkl na vojáky, a než kdokoliv z nich stačil odpovědět, začal sestup zpátky do arény.

*

Máš kolem sebe temnotu, chlapče.
Slova Laivova prvního velitele, pronesená s obdivem, strachem a obavami.
Máš kolem sebe temnotu a ta tě jednoho dne spolkne.
A temnota si pro něj konečně přišla, pomalu zakrývala celý svět a Laivo věděl, že se jí nedokáže bránit dlouho. Klečel, opíral se o meč a jen sotva držel otevřené oči, aby sledoval svého Soudce. Druhou ruku si tisknul na břicho a snažil se zastavit krev z hlubokých ran. Medvěd nemohl ovládat zadní nohy a pokoušel se odplazit se stranou.
Ze souboje svalů se stal souboj vůle žít. Ani jeden z nich neměl sílu útočit, ale vyhraje ten, kdo bude mít déle sílu dýchat.
Náhle uslyšel z hlediště vzrušený křik. Chtěl se rozhlédnout, ale projela jím bolest, temnota ho obklopila a vtáhla.
Když znovu přišel k sobě, na tvář se mu lepil písek a cizí ruka se dotýkala jeho ran.
„Žije!“ vykřikl někdo a někde v dálce to slovo opakovaly další hlasy.
Žije! Žije! Žije, žije, žije…
Proč všichni tak strašně lhali?
Z černoty vstoupil Fanredův zkrvavený obličej a sklonil se nad ním. Cáry noci se po něm natahovaly, obtáčely ho, snažily se ho pohltit, ale velitel je neviděl. Laivo ho musel varovat…
„Je po všem,“ řekl Fanred. „Toho medvěda jsem dorazil a svědci vidí, že ty pořád dýcháš. Dokázal jsi to.“
„Máš kolem sebe temnotu,“ vypravil ze sebe Laivo.
Po Fanredově tváři přeběhla jakási bolest. „Já vím.“
„Pusťte mě!“ vykřikl někde blízko známý ženský hlas a vzápětí se ze tmy vynořila Lycva. I její tvář byla zacákaná krví, na čele se jí leskl pot, vlasy jí trčely do všech stran a snažila se uklidnit zrychlený dech. Laivo nikdy neviděl nikoho víc naživu než ji v tu chvíli.
„Ty nejsi smrt, paní.“
„Jen ji nepřivolávej,“ okřikla ho. „Obchází tu blíž, než by se mi líbilo, ale já ji k tobě nepustím. Lež klidně. Fanrede, podrž ho, ať se mi necukne.“
„To je v pořádku,“ zašeptal. „Nic mě nebolí. Jen… jen bych chtěl jít spát.“
Lycva, která už začínala zpívat, jen důrazně zavrtěla hlavou. Fanred se na něj omluvně usmál.
„Nepřipadá v úvahu, vojáku. Musíš držet hlídku! Dívej se na mě.“
Poslechl ho, vždycky ho poslouchal. Kdyby to neudělal, velitel by ho přece poslal někam daleko od bitev, někam do bezpečí. Sledoval je, ty jediné dva, pro které stálo za to zemřít, a temnota kolem nich se proměnila ve stříbřitou mlhu. Věnčila je jako nějaké dobré duchy staré víry, nebo možná jako Otce Ollacha a Matku Namii.
Jenže pak je mlha pohltila a Laivo v ní zůstal sám, jen s Lycviným zpěvem. Chvíli tu píseň poslouchal a pak, místo aby usnul, se vydal dál do lesklého šera. To mu přece Fanred nezakázal.