22. kapitola - Kumulace hrozeb! Dvě až tři za cenu jedné!

22. kapitola
Kumulace hrozeb! Dvě až tři za cenu jedné!

Táta měl proslov. Hodně hezký. O míru a přátelství. Bylo vidět, že se připravoval. Táta to vůbec se slovy uměl, když nepropadal těm svým černým chmurám.
„Určitě by to dokázal i zveršovat,“ napadlo Šárku, které jeho vzletná poetická slova připomněla jeho písničky a příběhy.
Potom se hodovalo a hrála hudba. Ctirad se věnoval své matce a nekroužil významně kolem, takže se Šárka lehce uklidnila a polevila v ostražitosti.
Táta vyzval Blanku k tanci a pak se k Šárčinu údivu vrátil pro ni, zatímco Blanka tančila a rozmlouvala s Kristiánem. Její bratr Richard ochotně rodinu v zábavních snahách podpořil a vedl sálem královnu Zlatu, uzardělou jako mák.
„Dobře,“ řekla si Šárka. „Tančit s tátou zvládnu. To půjde. Bude to jako, když mě učil jezdit na koni. Tedy bez koně.“
A měla pravdu.
Doufala, že se chůva dívá. Zezačátku počítala kroky, ale pak jí to začalo jít, a v jednu chvíli musela udělat nějaký nesmírně dobrý pohyb, protože se kolem prohnal vítr a ona měla pocit, že při otočce maličko odlepila nohy od země a snad i popolétla. Jenom na okamžik a pořádně si tím nebyla jistá. Ovšem bylo moc dobré, že ji táta držel za ruku pro případ, že by se její tělo rozhodlo ufrnknout jako holub.
„Tančíš skvěle,“ pochválil ji táta a nenápadně ji zastavil, protože hudba dohrála.
„Ten princ Ctirad…“ vyhrkla Šárka, jenže to už k tátovi s poklepem hůlky přistoupila markraběnka, která nechtěla tančit, nýbrž konverzovat o zásadních věcech typu předkrmy a přeshraniční spolupráce.
Jen co se k ní otočili zády, kouzlo chvíle ufrnklo a Šárka stála opět nohama pevně na zemi. Obezřetně couvla takovým tím způsobem, kdy si člověk stále udržuje přehled o pohybech princů v okolí pro případ, že by na něj některý nečekaně vyskočil.
Pozornost hostů se upírala na činorodější členy královských rodin, takže pokud by stála nehybně mírně stranou, třeba by to bylo jako u draků, kteří prý kořist nevidí, když se pohybuje. Příliš to neodpovídalo těm knižním ilustracím s princeznami připoutanými u kůlů před slujemi, ale třeba se v poutech vrtěly…
„Tady jsi,“ vytrhla ji z dalších hlubokých úvah Blanka, která se před ní zhmotnila s nenápadností až nápadnou u ženy její výšky. „Prokázala bys mi tu čest a zatančila si s mým bratrem.“
Richard vypadal přátelsky. Tanec číslo dva už byl rozpačitější a upocenější záležitost, ale u kroku číslo padesát dva se před ní objevila Klára. „Tady jsi!“ zaradovala se a vystřídala ji. Šárka se najednou ocitla tvář v tvář Ctiradovi a za lícemi jí nejspíš vybuchly dvě sopky, protože ji vedle nervózního potu zalilo ještě horko a ruměnec. Samozřejmě i za to mohl okolní vzduch.
„Tady jsi,“ zamumlala málem na prince, ale včas se zarazila. Místo toho začala z pusy systematicky vypouštět věty z lekcí dvornosti. „Jak se ti tu líbí, princi?“ zeptala se a ani u toho moc nesvraštila obočí, takže to Ctirad nemusel nutně brát jako výhrůžku.
„Proč na něj chci být milá?“ zarazila se a vynechala krok. „Z diplomatických důvodů,“ odpověděla si v duchu rázně. „Tancuj dál. Vykrúcaj.“
„Promiň? Pořádně jsem neslyšel,“ omlouval se princ.
„Jak se ti u nás líbí?“ zopakovala o něco hulákavěji.
„Je to moc hezký pes,“ odpověděl princ.
Teď se zamračení nevyhnula. Pak se rozhlédla, jestli pod stoly neleží psi jako živé odpadkové koše na kosti a ona si jich dosud nevšimla.
„Tedy ples!“ opravoval se spěšně Ctirad.
Šárka si uvědomila, že si jejich dlaně dávají soutěž, která z nich se dřív stane záplavovou oblastí. Trochu ji to povzbudilo. Mezitím mezi jejich spojenýma rukama vznikal vodopád.
Sdílená rozpačitost má něco do sebe, zvlášť když vám vydrží do konce tance a obě strany se zrudlé jako raci rozběhnou zpět do svého útočiště. Vzhledem k tomu, že od sebe couvali malými poklonami a pukrlaty, připomínali raky i osou pohybu.
Nakonec se Šárce se podařilo dostat ke sklence moštu a k oknu. Kdyby to šlo, připlácla by rozpálenou tvář na sklo, ale stále musela reprezentovat. Série „Tady jsi“ k jejímu překvapení pokračovala i zde. Po parapetu vklouzla dovnitř plíživá ruka, a než se Šárka stihla rozhodnout mezi vhodným kouzlem a přibouchnutím okna, ruka se zmocnila sklenky. „Tady jsi,“ zašeptal kdosi zvenku. Pak se sklenka vrátila poloprázdná. „Jenďoure,“ pokračoval hlas, „co to je? Slíbil jsi nám přihrát víno!“
Šárka zapátrala v sále po Jankovi. Co se týče těch mládenců za oknem, měla jisté podezření.
„Král ještě nikoho neodkrouhl? A co královna?“
Šárka si vzpomněla na velmi vhodné kouzlo. Ale potřebovala by k němu jablíčka parohátka. Kde je sezónní ovoce, když ho potřebujete? V jiné sezóně, jak jinak.
„Hele, co podstrčenče?“ dodal další hlas.
První hlas se zeptal: „Cože?“
Nejhorší na tom bylo, že nepotřebovala jméno, aby uhodla, o kom je řeč. Ne, nejhorší na tom bylo, jak ztuhla, protože to vyznělo skoro jako: „Hele, co, podstrčenče?“
Vzpomněla si na poučku z předplesové přípravky o tom, že dáma má bojovat proti rozpačitým pauzám v konverzaci, proto pustila Knihu kouzel z hlavy a prostě se jen vyklonila z okna. Vrhla stín na tváře panošů pod oknem.
Následovalo hromadné „uá!“ a řada tlumených pádů. Praskání větví, kostí podle všeho ne, protože pak se nocí rozlehl dusot. Tečku za tím vším udělal hlas strážného: „Až vás chytím, holoto, tak si mě nepřejte!“
Šárka se za zvuků hudby vrátila zpátky do společnosti. Chtěla najít mistříčka nebo záminku, proč jít na kutě. Než ale propadla na dno studny smutku, odchytila ji chůva. „Ach, princezno, jsem na tebe tak pyšná,“ rozplývala se. Oči se jí jen blýskaly a Šárka měla podezření, že její chválu i nach do značné míry vyvolalo víno. „Obě si vedete moc dobře, ty i Klára,“ dodala chůva.
„Že by přece jen byla i na mé straně?“ říkala si Šárka a nahlas odpověděla: „Mockrát děkuji. Vážím si tvých slov.“
Chůvě se zachvěl ret dojetím. „Není ti horko? Mohla by ses po tanci osvěžit.“
Šárka uznala, že její nečekaná spojenkyně má dobrý nápad, protože moštu na parapetu by se už nedotkla ani špičkou kopí.
Chůva získala od sluhy sklenku sladké šťávy. A ulovila ještě dvě další, když se k nim připojily Klára a princezna Linda, které vypadaly jako čerstvě vypraná a nažehlená modro-zlatá vlajka.
„Měly bychom tě představit Karolíně,“ navrhovala Klára princezně Lindě a Šárka by se chůvy nejraději zeptala „Na jaké nebezpečí bych se měla tento večer ještě připravit?“, když se to stalo.
Mezi hosty se mihlo cosi tmavého. „Pavučiny,“ stihla si ještě pomyslet Šárka, jenže to už se černá vlákna natáhla mezi těly a obrátila se k nim. Jejich konce byly zašpičatělé jako jehly. Kolik jich bylo? Než je Šárka mohla spočítat, vrhla se k nim. Splétala se v hada, černý proud ženoucí se k jejich skupince. Svět se musel zastavit, nebo ona hrozně zrychlit.
Přistihla se, jak zvedá ruce proti vláknům. Jako by zvedala ruce k hladině pod přívalem kalné vody.
Těsně před ní se hadi spletli v cop, ne bič! A ten černý karabáč sebou švihl.
Ale žádné prásknutí nepřišlo.
Šárka koutkem oka zachytila záblesk.
Mihl se jí před nosem a div jí ho nepřismahl.
Šárka vyděšeně mrskla rukama do strany.
Před tváří jí vybuchla tuš.
Vzápětí se ze záblesku vyklubalo cinknutí. A ne jedno. A ne moc dobré.
Šárka mrkla.
Když otevřela oči, u nohou měla rozbitou sklenici. Chůva něco říkala, jenomže na tom nezáleželo.
Záleželo na Blance, která se vynořila před Šárkou, hbitě se sklonila a ještě hbitěji se otočila.
Stejným směrem, kam se dívala i Šárka. Do kouta sálu, kde se vlnila záclona zakrývající vchod do zahrady.
Blanka držela v ruce tu blýskavou věc, která Šárku málem připravila o nos. Ukázalo se, že je to…
„Zrcátko,“ prohlásila omluvně Blanka. „Upadlo mi zrcátko.“ Prohlásila to s takovou jistotou, že se raději nikdo nepozastavil nad tím, že jí zrcátko upadlo přes půl sálu, že ani tak neupadlo, jako velmi cíleně letělo, a že to byl spíš obdélní ze skvěle vycíděného kovu, jak postřehla Šárka, když jí zazvonil u nohou.
„Tohle měla tehdy schované v rukávu,“ došlo jí. „Viděly jste to?“ zeptala se naléhavě Kláry, chůvy a asi i princezny, která se zimomřivě otřásla. „Ty pavučiny?“
„Šárko…“ pípla Klára, ale vtom jim oběma dopadly na rameny silné prsty.
„Myslím, že by si princezny měly jít odpočinout,“ řekla Blanka. Tyčila se mezi nimi a oknem.
Vida, záminka…
„Ale…“ vydechla chůva.
„Doprovodím vás do komnat,“ pokračovala Blanka stejným tónem, s jakým všem okolo předhodila své vysvětlení.
„Jistě, ovšem. To je od tebe velmi milé, Veličenstvo,“ odpověděla spěšně chůva.
„Ano, milé. Jsem milost sama,“ odpověděla Blanka neurčitě a znovu se ohlédla ke dveřím do zahrady. „Ty se postarej o našeho hosta.“ Kývla na Lindu, která se zimomřivě otřásla. „Dovolíš, princezno?“
„Jistě,“ odpověděla maličko ochraptěle Linda.
„Ale měli by vystoupit kejklíři,“ ozvala se Klára.
„Kejklů už pro dnešek bylo dost,“ prohlásila Blanka a popostrčila obě princezny ke dveřím. Její prsty byly najednou jako z ocele.
Jako rukavice rytíře ze Šárčina snu.