22. Proměny a přeměny

Iris milovala anterrskou akademii od prvního dne, kdy ji spatřila. Vlastně už předtím, ještě v dobách, kdy jen slýchávala o její existenci, o místě, kde dospěla její matka, v ní ten zárodek budoucí velké lásky dřímal. Bylo to místo plné slunce a vzduchu, hloubky a klidu. Přicházeli sem učedníci z celého světa a všeho věku, protože akademie byla otevřená každému, kdo v sobě cítil talent a potřebu studovat magii, bez ohledu na to, jak dlouhá a trnitá cesta ho k této oáze dovedla. Každý se tu mohl věnovat čtyřem oborům*, které škola nabízela; základy se naučili ze všech, ale pak mohl každý věnovat své úsilí jednomu nebo více z nich, podle svých představ. Neexistoval žádný harmonogram, žádná předem daná délka studia; každý postupoval vlastním tempem a vlastním způsobem.
Přesto i v tomto napohled neorganizovaném chaosu měl každý z učitelů dobrý přehled o tom, jak který student prospívá. Ti výjimečně talentovaní neunikli pozornosti. Mistrové jednotlivých oborů jim věnovali dost pozornosti, aby jim v pravou chvíli mohli nabídnout uvolněná místa jak v jednotlivých královstvích, která na anterrské čaroděje spoléhala, tak přímo v akademii.

A tak se stalo, že pár dnů před svými třiadvacátými narozeninami stála Iris před dveřmi ředitelského křídla a v hrudi ji lechtaly rozechvělé bublinky hrdosti. Její práce po celé ty roky měla dojít ocenění. Našla své místo ve světě.
Zaklepala a po vyzvání vstoupila. Ředitelka seděla za stolem a před ní ležel jmenovací dekret.
„Posaď se,“ vyzvala dívku.
Poštolka byla k Iris vždy vlídná. Její přezdívka, ze které se s léty stalo jméno, k ní seděla – její oči uměly hledět stejně ostře a pronikavě jako oči dravce. Přesto se k přísnosti uchylovala jen, když musela – a s Iris nemusela nikdy.
„Slyšela jsem na tebe jen samou chválu.“
Uchopila do prstů okraj pergamenu s dekretem. „Takže proměny a přeměny? V prvních letech, kdy jsi tu byla, to vypadalo spíš na krásnou magii...“
Iris pokrčila rameny. „Ze začátku mi proměny připadaly příliš obtížné... ale přišla jsem jim na chuť.“
„Mistr přeměn velmi touží po tom, aby ses stala součástí jeho oboru. Už dlouho jsem ho neslyšela mluvit o někom s takovým nadšením...“
Iris se hrdě usmála.
„... ale já ten dekret nepodepíšu.“
Cože?
„Myslíte, že nejsem připravená? Já vím, že se ještě musím učit, ale...“
„Problém nejsou tvoje znalosti nebo talent – o něm nepochybuji. Problém jsi ty – to, kdo jsi.“
Poštolka si povzdechla.
„Víš, můj obor, než jsem ho kvůli ředitelským povinnostem přestala praktikovat, bylo léčení. A zvláště léčení duše. Poznám, co je v člověku špatně; a v tobě je příliš mnoho neklidu na to, abys mohla trpělivě předávat svoje nadání dál. Utíkáš sama před sebou, a to je závod, který se nedá vyhrát.“
Iris se do tváře nahrnulo všechno zklamání a vzdor, který cítila. „Nejsem přece první! Vy jste se taky nenarodila jako Poštolka!“
„To je pravda,“ odvětila ředitelka klidně, „a věř, že jsem měla dobré důvody, abych opustila jméno i místo, kde jsem se narodila. Máš pravdu, akademie vždycky nabízela útočiště lidem, kteří vzdorovali roli, která jim byla určena – vynucenému sňatku, nechtěnému dědictví. Ale – všichni ti, než zde mohli najít svůj domov, museli projít sebezpytováním; museli si být jisti, že všechno a všichni, které nechávají za sebou, tam nechat chtějí.“
„Já jsem si jistá!“ vyhrkla Iris, ale už v tu chvíli věděla ona, a věděla to i Poštolka, že to není pravda.
Dlouho bylo ticho. Iris hleděla do země, soustředila se na hluboké nádechy a výdechy a usilovně se snažila nebrečet.
Znovu promluvila Poštolka, tiše a jemně:
„Vrať se domů. Podívej se na svoji zemi, najdi ty, se kterými se chceš rozloučit. A jestli uvidíš, že království je v dobrých rukách, vrať se. Vrať se, staň se jednou provždy mistryní Iris a já ten dekret ráda podepíšu.“
„A jestli ne?“ zašeptala Iris.
„Uděláš, co budeš muset.“