3. Erísa

Elsbet opatrně rozevřela zažloutlý sešit. Jazyk ani písmo pro ni nebyl problém. Vždyť Plenimarština patřila k prvním jazykům, co se v Illiorově chrámu naučila.
„Já, plenimarskými otrokáři nazývána Erísa, ale pravým aurënenským jménem Ylahi ä Illia, píšu toto svědectví, abych zaznamenala zvěrstva, jichž se na nás dopustili naši otrokáři; píšu tuto obžalobu jejich krutostí; píšu tuto kletbu, ....“
Vystrašená dívka chtěla knížku odložit, ale nešlo to. Nemohla pohnout rukou. Naskočila jí husí kůže a kolena se podlomila.
Stěny knihovny se rozvlnily a zprůsvitněly. Elsbet vyděšeně zírala, jak se police zaplňují průhlednými knihami, jakoby na jednom místě byly dvě knihovny zároveň, minulá plenimarská a současná skalská.
Vykřikla! Z úst ji však nevyšel ani hlásek.
Jedny z průhledných dveří se otevřely a vstoupil faeský otrok.
„Co tu řveš, Eríso?!“