41. Obrat situace

„Ta mrcha mě hryzla!“
Plán se dařil docela dobře, až na malé problémy. Motouz objevili rychle a místo pytlíku použili povlak na polštáře. Myši byly na lidskou přítomnost přijatelně zvyklé a daly se brát do ruky, ale v prostoru pytlíku se jim nijak zvlášť nelíbilo.
Což dávaly velice zřetelně najevo.
„Aby se nám neprohryzaly ven,“ projevil obavy menší Roger.
„Moment,“ řekl větší a zmizel v kuchyni.
Po chvíli se vrátil s průhlednou plastovou nádobkou s víčkem. Trocha práce s nožem a ve víčku byly větrací otvory. A pak už to bylo jednoduché.
Odchytit myšku z klece („Ta je roztomilá!“), pohladit, přemístit do nádobky a víčko zalepit lepicí páskou. Nádobku vložit do povlaku na polštář přivázanému na motouz a mohlo se jít.
Házet opatrně, ani to jinak nešlo. Povlak na polštáře, příliš velký na tak malou nádobku, působil jako padák.
Myš nebude mít ani modřinu.
Čvachtali provlhlou loukou a myš létala přibližně deset metrů dopředu.
Brzy se z toho stala rutina.
Hodit myš asi deset metrů dopředu, přitáhnout ji, rozepnout povlak a zkontrolovat její stav, a protože pořád vypadá relativně spokojeně, postoupit o pět metrů dopředu a celý postup zopakovat.
Dostali se jen kousek za hromadnou havárii, když přitažená myš už nevypadala příliš spokojeně.
Naopak, byla efektivně mrtvá.
Menší Roger se zašel kousek zpátky a zapadl do houští. Když se vrátil, nesl slušně dlouhý klacek a kámen. Následně se jal klacek zatloukat.
„Tak to by bylo pro dnešek.“
„Ještě není poledne.“
„A co chceš dělat? Bezpečnou hranici pro dnešek máme. Je hotovo. Hezky si zajedeme podat hlášení a zejtra si průzkum zopakujeme. Aspoň zjistíme, jestli se hranice pohybuje. Máme zakempováno v bezpečí, jen furt hlídat jestli nezačínaj padat ty vovce a je klid.“
„Stejně je to vo hubu.“
„Jo, ale jde to. Zakempíme tu na dobrej tejden, denně hodinka práce a pak teda ty hlídky, ale jinak klídek. Buď za něj rád, dokaď je.“
A bylo jasno.
Brzy vklouzli do příjemné rutiny.
Každé ráno vzali jednu z myší na letecký den, který pokračoval, dokud nezjistili dnešní bezpečnou hranici. Jeden z nich poté zajel do Crianlarichu zavolat velitelství, zatímco druhý pečlivě sledoval ovce.
Odpoledne trávili střídáním se v odpočinku a sledování ovcí.
Dny líně plynuly, a i když věděli, že rutina je nebezpečná, neodolali a poddali se jí.

Venku lehce pršelo, ale kokršpaněla by nevyhnal. Pes se uvelebil v nohou odpočívajícího Rogera, který využíval denního světla, aby si četl, zatímco hlídkující Roger pozoroval pasoucí se ovce.
Těm déšť očividně nevadil.
Po louce se vyšlapanou pěšinou pomalu blížil turista.
Tomu déšť očividně taky nevadil...
Roger zamrkal.
Co je na tomto obrázku špatně?
Turista.
Turista se blížil, pomalu, a přicházel směrem ze zóny smrti!
Očividně nebyl mrtvý... možná byl nemrtvý.
Hlavou mu proletěly zvěsti o krvelačnosti a běsnění lidí, nakažených čímkoliv to bylo, co zóna obsahovala, a vymrštil se na nohy.
„Kontakt!“
Zásobníky zacvakly do zbraní a dvoučlenná úderná jednotka se přemístila, využívajíce strategicky ke krytí umístění budovy.
Turista dočvachtal do dvora.
„Stůj! Ruce vzhůru!“
Přece jen se jim příčilo střílet bez vyzvání.
Postava se zastavila.
„Stůj...“ zopakovala.
„Stůj?“ zeptala se.
Pak upadla.
K padlému vetřelci se posunovali obezřetně, kryjíce si navzájem záda.
Ležel, koukal k obloze a na tvář mu padaly kapky vody.
„Stůj...“ zamumlal a zavřel oči.
„No potěš bagr.“

„A co jste s ním udělali?“ zeptal se plukovník MacKay, když mu přišlo hlášení, od této jednotky dnes už druhé.
„Nevypadal agresivně, ale byli jsme opatrní. Možná jsme ho měli odstřelit, ale na druhou stranu možná bude mít cenné informace. Tak je momentálně zavřený v kůlně, má tam vodu a pár přikrývek, a až se vzbudí, tak se uvidí.“
MacKay se snažil zadusit naději, která se v něm vzedmula. Smrtící zóna třeba nemusí být vysloveně smrtící. Třeba... třeba lidi jen uspí. Oni se pak probudí a jsou v pořádku.
Pokud se probudí, vzpomněl si na zkušenosti týmu z Drumnadrochitu.
Týden... je to něco málo přes týden od toho, co tahle krize začala.
Za další týden by mohlo být po ní!
Jenže ta zóna... skutečně zabíjí.
Pokud se bude posunovat, pokud projde celou zemí, kolik lidí to přežije? Kolik bude jen uspáno?
Informace se mají sdílet, ale tyhle ještě ne, ještě nic neví jistě. Nemá smysl vyvolávat ani zbytečnou paniku, ani zbytečnou naději.
Do léta by ale mohlo být po všem.

Roger pomalu šlapal teď už chronicky známou silnicí zpátky. Když se blížil k farmě, zahlédl na silnici člověka... a dalšího... deset...
Pomalu se courali na sever, v očích nepřítomný pohled, šaty špinavé.
Určitě taky budou smrdět, pomyslel si po nedávných zkušenostech.
Ne, opravdu nevypadají ani se nechovají agresivně.
Druhý v řadě zavrávoral a sesul se do příkopu.
Asi usnul.
Roger zastavil a zamyslel se, potom s povzdechem otočil kolo a vydal se na zpáteční cestu.
Tohle už není ani tak vojenská operace, jako humanitární krize.

„Jdou sem zombije nějaký? To byste nás měli chránit, ne, co si myslíte, že budem dělat? Mladej Karlík odjel a už se nevrátil, s tím vaším kolegou. Máme ve stavu jen dva policajty a ti ani nemají pistole! Máme se bránit obušky?“
Roger proklel momentální nemožnost zřízení konferenčního hovoru. Ale po troše přemlouvání a vysvětlování, spolu s telefonátem z Fort Williamu se situace začala uklidňovat.
Vybudují se koridory, nemocným se dovolí přiblížit k obci... a budou ubytováni, tedy zavřeni, v místním hostelu.
„Ale jen krátkodobě! Jsme malý městečko, lidi navíc tu neuživíme! Hezky si pro ně přijeďte třeba autobusama, ve Fort Williamu pro ně budete mít místa spoustu, dyk tam taky máte nemocnici!“ zněl verdikt.
Roger se nepatrně usmíval, když vedl skupinku místních dobrovolníků, kteří se uvolili pomoct s transportem nemocných.
Skupinka se jen ježila kuchyňskými noži, baseballovými pálkami a několika holemi na shinty. Očividně se v otázce možné agresivity návštěvníků drželi hlediska „důvěřuj, ale prověřuj“.

„Už nám zbejvaj jen dvě myše.“
„Jo. Jsem zvědavej, jak bude vypadat situace zejtra. Kolik lidí nám tu za dnešek prošlo?“
„Tak patnáct, dvacet, co jsem viděl. Co jsem neviděl, jsem nepočítal. A koukal jsem hlavně po ovcích.“
„Jo. Pořád žádná změna, jak vidím.“
Zbývaly jim dvě myši, ale bylo by asi záhodno, aby tu strávili delší dobu. Teď, když se věci daly do pohybu. Co všechno se asi mohlo dát do pohybu?
„Nevíš, jestli v Crianlarichu nemají obchod se zvířátky?“
„Nevšim jsem si.“
„To je blbý. Kde sehnat další myši?“
„Ten malej kluk jednu měl.“
Lehké zaražení.
„Ne, to byla myš toho kluka. Hele, jestli Fort William fakt vyšle autobus, tak bychom si mohli naporoučet myše nový.“
Pokývání hlavou.
Věci se zdály obracet k lepšímu.
Opatrné zkontrolování pasoucích se ovcí.
Vypadaly standardně netečně.
Ano, už se snad blýská na lepší časy.