5. Krátký skok

Natáčení na Soay skončilo už včera. Dneska bude zapotřebí všechno rozmontovat, zabalit a nechat odvézt.
No jo.
Včera skončilo natáčení, takže byla velká párty. Ne tak velká, jako při dotočné; tohle byl hrubý materiál. Ještě je čeká točení v interiérech a podobné radosti, to jen exteriér mají z krku...
Interiéry jsou už ale práce někoho jiného.
Herci a natáčecí štáb odletěli před chvílí a tvářili se, jako by je ani nebolela hlava. Vyprovázel je jako jediný. Ostatní v tuto nechutně ranou hodinu ještě spali.
Jeho hlava naštěstí moc nebolela, protože pil s mírou.
Takže teď musí vykopat z pelechů ty, kteří přeslechli i odlet vrtulníků. Čím dřív to tady zabalí, tím lépe bude. Každý den, ba každá hodina, kterou tu nákladní loď tráví navíc, stojí zbytečné peníze. Nemluvě o tom, že zítra má přijít změna počasí a klidně by tu mohli uváznout na celý týden.
Bývalá vojenská základna pomalu ožívala. Občas se ozvalo tlumené zaúpění. Bude to chtít trochu probrat.
„Tak, kluci, jdeme na to! V kuchyni je ovesná kaše...“
„Kašlu na ovesnou kaši!“
„... A víte, že se v práci nesmí pít? Tak až to naložíme, tak bude po práci a někdo tu zapomněl bedničku dvanáctileté Taliskerky...“
Vyhánět se má čert ďáblem, že ano.
Přesně věděl, kdy a kam potřebuje sáhnout. V notýsku měl poznamenáno, kam se co ukládalo po skončení jednotlivých scén. Teď to jen zprostředkovat jednotlivým pracovním skupinám.
Celé by to šlo rychleji, kdyby mohl taky přiložit ruku k dílu.
Vlastně - nešlo.
Kdyby přikládal ruku k dílu, nemohl by kontrolovat co kdo dělá, a často by se stávalo, že by se už naložená bedna musela znovu vyložit a následně otevřít, aby se do ní přidalo náhodné zatoulané vybavení.
Takže vedl a ukazoval; občas se za vámi objevil, když jste si chtěli dát čouda a díval se.
Zdálo se, že je úplně všude.
Jeden by myslel, že ty extrémně světlé vlasy nejde přehlédnout, takže budete včas varováni.
Jeden by se mýlil. Tady jaro ještě pořádně nezačalo a zimou vybělená tráva měla jen o něco málo tmavší odstín.
Došlo na ovesnou kaši (jídlo je dobrou záminkou k odpočinku), došlo na těstoviny s masovými kuličkami a v brzkém odpoledni to vypadalo velmi nadějně.
Skoro jakoby mělo dojít i na tu whisku.
Ozvala se vysílačka. To volal kapitán. Mobilem nemohl, protože tyhle Bohem zapomenuté končiny s přesně nulou stálých obyvatel nebyly samozřejmě mobilním signálem pokryty.
„Mladej, jde nám sem něco od Atlantiku. A rychlejc. Když nevyplujem s příštím odlivem nejpozdějc, tak se to sem nasune a budem tu muset chvíli sedět. Jak jste na tom, říkal ste, že možná zejtra ráno? To bychom nestihli, zkuste s tím hnout.“
Zaklel. Říkal zítra ráno, ale doufal dnes odpoledne.
A právě před chvílí začali vyklízet to největší skladiště.
To už bylo naštěstí předzabalené. A taky bylo poslední.
Doufal v odpoledne a počítal s večerem, ale večer by přece bylo nebezpečné vyrazit.
„S příštím odlivem je kdy?“
„Ve vosum večer, přece.“
Ne, suchozemské krysy nemají přílivové tabulky v hlavě. I když to, že odliv bude dnes začínat někdy večer dokázal po několika týdnech na zdejším souostroví odhadnout.
„A vy byste vyjel na noc?“
„Radši vyjet na noc, než tu zůstat jak dlouho, že jo.“
Dobře.
Jistě by dokázal vymyslet spoustu lákavých pobídek, které by přiměly jeho tým pracovat z plných sil.
Místo toho jim řekl pravdu.
Bylo to snad ještě účinnější. Jen musel dávat pozor, aby se samou horlivostí nezranili.
V sedm večer, když lodní jeřáb přepravil poslední kontejner, do kterého byly přesně naskládány krabice obsahující mimo jiné špatně složitelný model vesmírné stíhačky v měřítku 1:1, se všem pořádně ulevilo. Kontejner se ještě pořádně poutal k palubě, a už byl vydán povel k vytažení kotev. Jeden nikdy neví, co kdyby ta tlaková níže přišla o něco dřív.
Loď se sirénou rozloučila s prázdným přístavem.
A souostroví už zase patřilo jen papuchalkům, terejům a občas nějaké té zdivočelé ovci.
Světla bylo tady na severu ještě dost, takže se zájemci mohli kochat divokou scenérií, již právě opouštěli... a kterou tak zajímavě ztvární připravovaný film.
To jsem zvědavý, jak vyřeší ty papuchalky.
Dle svého slibu vytáhnul Taliskerku.
Do Stornoway by měli dorazit za několik hodin a noc stráví na lodi, než se zítra, ještě pořád zčásti opilí, vyvalí do města a budou si hledat cestu zpátky domů.
To ale nebyla jeho starost.
Jemu už dosažením přístavu končí smlouva.
Teď jen aby sehnal letenku domů do Inverness. V neděli létají, snad nebude let plný. Autobusem se mu nechtělo.
Ucucával ze skleničky, která zůstane jeho jedinou, a vychutnával si whisku.
Tak, jak se má pít správně.
Později večer se i připojí ke zpěvu. Bude mu to jedno, jeho hlava bolet nebude.

Unaveně si zapínal bezpečnostní pás. Večerní zpívání se protáhlo a sice vypil jen jednu skleničku, ale za to pořádně velkou.
Ve tři ráno konstatoval, že nemá smysl jít spát, když loď chce opustit v osm.
V pět ráno si vzpomněl, že si chtěl koupit letenku, a že v přístavu je wifi zadarmo.
V půl šesté ještě zápolil s dotykovým displejem telefonu, kde mu na klávesnici přišly ty čudlíky až směšně malé.
Dobře, byl opilý, a kdo taky ne, po velké sklenici whisky. Ale jen tak do vesela. Do tiše vesela.
V půl sedmé mu přišlo potvrzení o rezervaci letu, pak už si jenom vyčistit zuby a s osmou se rozloučit s kotevní hlídkou, která jediná nespí a vyrazit do města.
Koupí si placatou čepici.
Taky si zajde do bistra v hradní zahradě na snídani. Catering nebyl špatný, ale čerstvé jídlo je čerstvé jídlo.
Toust s ovčím sýrem a rukolou byl výtečný. A ještě si na cestu koupil banán.
Civilizace. Po pěti týdnech v pustině mu přišla naprosto neskutečná a bylo úžasné, jak si to lidi vůbec neuvědomují.
Když v jedenáct ráno dorazil na letiště, bylo už poněkud větrno.
Měl trochu strach, jestli nebude let zrušen, když má přijít ta změna počasí.
„Nebojte se,“ odpověděla mu usměvavá letuška při nástupu, „tomu uletíme. Jde to z jihozápadu.“
Letadélko bylo malé a při vzletu si s ním vítr trochu pohrál. Pak prolétali pokrývkou mraků.
Drncalo to.
Nahoře už ale byl klid.
Seděl u okýnka; všichni seděli u okýnka.
Bylo to prostě malé letadlo.
Když se natočil, viděl za ocasem letadla ještě vyšší hradbu mraků. Ale zdálo se, že ji skutečně nechávají za sebou.
Malá letadla jsou hlasitá a on nesnášel špunty do uší. Bude to muset vydržet, stejně je to jen skok tak na dvě hodinky.
To ani nemá smysl usínat.
Dám si banán, pomyslel si... a usnul.
Ten banán si už nedá.