Kapitola 9 Víření bubnů

Ten večer svítil v šedi první thornfieldské zimy jako ohňostroj, rachotil rachejtlemi a zářil tisícem barev jako bengálský oheň.

Stála jsem na vrcholku schodiště a chystala se sejít k večeři. Varensová mi vyčesala vlasy do složitého drdolu, jeden pramen ale nechala ve spirále splývat na šíji: vnímala jsem, jak mě šimrá na odhalené kůži. Měla skutečně obratné prsty tahle Varensová.

Sestupovala jsem do haly a v uších mi zněly černošské bubínky. Cítila jsem se neodolatelná. Byla jsem neodolatelná. Všichni ve Spanish town to říkali, dokonce i on. A já se nezměnila, tehdy ještě ne. Věděla jsem, že ho ten večer dokážu svést.

Čekal dole a v očích měl překvapení a chtíč. Stěží jsem zadržovala smích. Myslel, že mě ovládl, ale stačil jediný pohled a propadal do mé moci, myslel, že si ode mne bude brát, ale ten večer jsem byla připravena brát si já od něj.

Vlastně si moc nepamatuji, co se dělo pak. Vybavuji si oheň v krbu a žár a odlesky světla na karafě a jeho oči, divoké oči, a jeho ruce a jeho dech a bubny, africké bubny, dundun a gumbe a stovky černých nohou, co v rytmu těch bubnů tepou zem v dokonalé jednotě.

Věděla jsem, že ho svedu, ale netušila jsem, že mě za to bude nenávidět.