DMD č. 1. pro 1. 4. 2011. Téma: Proč bychom se netěšili!

„Příští středu dávají Star Wars I ve 3D, těšíte se?“ zeptal se Leonard.
„Sheldon bude chtít od pondělí stát frontu na lístky,“ podotkl Howard.
„To znamená dva dny monologu o tom, jak strašné asi bude převedení filmu do 3D, a rozebrání všech nevýhod převodu,“ přisadil si Raj.
„Dvě hodiny bude hledat ideální místo s nejlepší akustikou,“ povzdechl si Howard.
„Které někdo obsadí dřív, než se k němu dostane. Celý film bude brblat, že pořádně neslyší!“
„Ale no tak, kluci. Co takhle? Sheldon není proměnná. Vyhoďte ho z rovnice nebo si za něj dosaďte nulu. Těšíte se?“ ptal se Leonard.
„Strašně!“

„Proč bychom se netěšili? Proč bychom se netěšili!“ ozýval se napjatou sborovnou zpěv profesorky Trelawneyové tlumený roubíkem, který jí někdo strčil do pusy. Mohl to být kdokoliv, protože to chtěl udělat každý.
Bylo prvního dubna, apríl.
Ta událost ale nepatřila mezi četné vtípky, tohle byla realita. Realita, kterou si nikdo nemohl být jistý.
Co jim/s nimi provedou? Kam je pošlou?
Měli před sebou dlouhých třicet dní. Neznámo. Nebezpečí.
Jako by se jim v uších už teď ozýval mírně škodolibý smích všech budoucích autorek.
Byl Duben měsíc drabble. A nikdo se rozhodně nechtěl Sibyly ptát, proč by se neměli těšit.

Netrpělivě zachrastil klíči. To čekání ho unavovalo. Nikdy nepochopil, proč Ho napadlo stavět sem nahoru tolik schodů.Chudák nebožtík mi tu možná vyplivne duši (obrazně tedy), než se po nich vyškrábe. A místní hrdina? Za celých třiatřicet let se dole neobtěžoval nikomu sdělit, jak to tu vypadá doopravdy. Pořád dokola jen mlel o trní, andělech a „božském klidu“, a občas to vylepšil hloupou hádankou, ale to že vás budou bolet kolena, to vám už neřekne. A nejhorší je, že mu na to všichni naletěli. Všichni, včetně mě, svatého Petra, pomyslel si rozmrzele. Jak rád by tu knihu pohádek trochu poupravil...

Dlouhý papír. Tady.
Pastelky? Nebo aspoň tužka s gumou? Dobře, obejde se bez gumy.
O pravítku ví. Stačí rozmontovat ten katapult…
„Vážený pane Youngu,
Nevím, čím Váš syn rozbil všechna naše okna, ale jsem si jist tím, že jejich zasklení stálo…“
S nadšením sobě vlastním se pustil do práce. Výsledek pověsil na zeď a přesně o půlnoci odstřihl první dílek.
Adam Young se na prázdniny těšil opravdu hodně, ale už nikdy by se nepokusil ošálit stříhací metr. Stále se mu vracela vzpomínka na ten prosincový den. Den, který nikdy nebyl. Den, který Adam snědl v adventním kalendáři dřív, než měl.

Co je to za zvuky? Tahají nás oba za uši, píchají do mozku. Tohle je týrání!
Vstaneme a jdeme se podívat, co se děje. Ony zvuky vydává ta příšerná ženská. Stojí před zrcadlem a pitvoří se. „Proč bychom se netěšili…“ Je to falešné, není to zpěv ani solidní vytí. Zkouším na sebe upozornit a dát jí najevo, že nás ty její zvuky vážně iritují. Ignoruje mě jako vždycky. Zuřím. Mrknu na Azora a shodím ze stolku v předsíni vázu.
„No počkejte, vy bestie!“
Na nic nečekáme, běžíme ven. Na zahradě sedí kočka. Báječná honička začíná.
Takže: proč bychom se netěšili…

Pozn.: Kdož z nás ví, zda pouť budoucí vesele tak uhlídá...
Varování: apokalypsa, genocida, zero hour, velmi špatná napodobenina jiráskovské staročeštiny
Vůdce se rozhlédl. Vlahým okem přehlédl ladné vápencové masivy bělavých i železitě rezavých tónů, úrodná údolí a zurčící bystřiny, a zvolal: "Toť země zaslíbená! Zde spočineme, národe můj, a vytvoříme kolonie, jakých ještě nebylo!"
I stalo se. Děti národa jeho rozběhly se do všech končin toho divukrásného místa a pilně pracujíce a množíce se, pohlavára vděčně velebily. Povstal však nejstarší stařešina, vece: "Ustaň v bezhlavém plesu, lide, svědomí pokorně zpytuj, sečteni jsou dnové naši, onť přichází!"
Tu modrá vlna smrtelné svěžesti spláchla vše živé a srovnala hory s údolími...
Marie odložila štětku a stáhla rukavice. Prasata, takhle ten záchod zanedbat.

„Ragnarök se nezadržitelně blíží,“ sýčkoval Odin v hodovní síni Valhaly stejně, jako to dělal každý den posledních pár století. „Teď to vypadá, že přijdeme i o nové posily.“ Tohle byla pro tisíce přítomných bojovníků zlá novina, leč Frey se kudlou v zubech špárat nepřestal.
„Ti pokřížkovaní buzeranti se šíří jako mor, už mají baštu i v Uppsale,“ zařval vztekle, udeřil pěstí do stolu a Frey zalitoval svých návyků stran zubní hygieny.
„Ale to vyřešíme. Nyní jezte, pijte, poslední na nohou myje nádobí,“ pokynul svým mužům a zvedl číši, načež se spustil pravý severský mejdan hodný padlých válečníků a jejich bohů.

Pyšně se podíval na dceru.
Seděla na balíku plátna, aby dosáhla na stůl, malý prstíček běžel podél řady čísel v účetní knize a oči jen kmitaly, aby s ním udržely krok.
„Dvě stě osmnáct,“ pronesla napjatým hláskem.
„Správně.“
Namočila brk, vyplázla špičku jazýčku a krasopisně vepsala cifru na místo.
„No dobrá.“ Kostelník se nepřesvědčeně podrbal ve svých proplešatělých šedinách. „Možná to nebyla ztráta času. Samozřejmě kdybys měl syna...“
Kupec pohodil hlavou. „Zítra tě vezmu na trh.“
„Jé, tati, vážně?“
Lisa nadšeně seskočila ze stoličky.
Opuštěné listy za ní zavířily. Těžká kniha vzlétla.
Kostelník vytřeštil oči.
„V tom děcku je ďábel...!“

Doctor vešel do TARDIS a zavřel za sebou dveře. Dokonce zamkl, ačkoliv obvykle to nedělal. Měl v plánu si vzít dovolenou. Za 903 let svého života to neudělal ani jednou, protože pokaždé se našla nějaká civilizace, která se dostala do bryndy. Ale teď nebude zasahovat cizí životy, teď si obleče plavky a půjde si zaplavat do svého bazénu uprostřed knihovny, a když bude v dobrém rozmaru, poletí se podívat k moři. Neuvěřitelně se těšil.
Začal si svlékat sako, když v tom se TARDIS otřásla, zachroptěla, zaskřípěla a pak se uklidnila. Pánu času začaly divoce bušit obě srdce.
„Prosím, ne teď…“

Rázovali si to po cestě a hulákali, že by je slyšel i hluchý troll. Naštěstí už byla tma a taky na ně před chvílí seslal ochranný štít. Pravděpodobně by je jinak všechny vyloučili.
Podíval se na nebe. Ještě měli půlhodinku, takže jim mohl dopřát to potěšení, aby se mohli chovat jako pitomci.
Sirius se najednou zarazil, chytil ho kolem ramen a svoje prrooootš by-chom se netieššili mu zařval přímo do ucha.
Remus vzdychl. Sice se ani jednou neopovážili dodat k-tyšš nám Pánbúchhh zdrrraví dáá, ale i tak už hezkou chvíli litoval, že je tu zatracenou písničku naučil zrovna před úplňkem.